Werich

Autor: Daniela Sodomová

Premiéra: 14. 6. 2021
Uvádění: Letní scéna Muzea Kampa

Režie: Adéla Stodolová Laštovková

Obsazení (tučně alternace, které jsem viděla)
Jan - Vojtěch Kotek, Jan Nedbal, Jan Meduna
Werich - Václav Kopta, Jan Vápeník
Voskovec - Daniel Šváb, Jan Vlas
Ježek/Chaplin - Matouš Ruml, Pavel Neškudla
Zdenka - Berenika Kohoutová, Pavla Beretová
Jana - Vanda Pilař Chaloupková, Tereza Marečková
Tanečníci - Petra Kosková, Nina Horáková, Linda Fikar Stránská, Lenka Zbranková, Přemysl Pálek, Tomáš Smička, Radim Madeja, Jan Meduna, Vladimír Pokorný

Délka představení: 2 h 15

Před dvěma lety v Muzeu Kampa představili inscenaci Meda, letos před diváky předstoupili s novinkou Werich, která přibližuje životní osudy dalšího významného obyvatele pražského ostrůvku Kampa. Nová inscenace se Medě v něčem podobá a v lecčems se naopak liší, inscenační klíč je nicméně podobný. Opět jde o zestručněný životopis připomínající ty nejzásadnější momenty a lidi Werichova života, který sice ve výrazné zkratce, ale přesto stále pochopitelně ukazuje, kým Jan Werich vlastně byl.

Inscenace je koncipována v podstatě jako rozhovor dvou Werichů, mladého a starého, kteří se sešli v nebi a teď vzpomínají, jaké to bylo, když ještě chodili po zemi. Jednotlivé vzpomínky jsou následně přehrávány, takže nezůstává jen u slov, ale přistupuje se rovnou k činům. Jeden z Werichů má vždy roli přímého aktéra, kdežto druhý je lehce ironickým glosátorem, přičemž tyto role se v průběhu představení obrátí. Je to a zároveň není životopisné drama, protože chronologie se dodržuje jenom víceméně, nemluvě o tom, že určité pasáže Werichova života (jako třeba dětství) jsou zcela vynechány. Tvůrcům se nicméně dobře povedlo vystihnout atmosféru postupného úpadku někdejšího velikána humoru. Zatímco první půle představení má velmi revuální charakter a je roztančenou, humornou satirou odkazující k tradici Osvobozeného divadla, ta druhá je pomalým umíráním smutného klauna zklamaného životem i sám sebou.

Scéna je jednoduchá a v podstatě náznaková. Celá plocha je vyvedena v modré barvě a tvůrci si vypomáhají mimo jiné animacemi či předtočenými videomateriály, které se promítají na zadní stěnu scény. Jeviště je zezadu uzavřené, ze tří stran se však otevírá do prostoru, a hraje se také v horní části zadní stěny. Autor scény Marek Cpin se rozhodl využít i stromu vprostřed nádvoří a proměnit ho v dekoraci, byť pouze k umístění houpačky, jejíž význam v rámci inscenace je sporný. V některých pasážích může odkazovat na rozkolísanost a nejistotu Werichova života, jinak je však spíš na efekt. Krom toho je na jevišti pouze několik hranolů zastávajících konkrétní role podle potřeby a velká imitace papírové lodičky. V ní také po většinu času sedí starý Werich a upřesňuje či komentuje dění na scéně.

Kostýmy jsou v podstatě nevýrazné a ani se nesnaží hrát si na dobovou módu. Je to spíš jakési neutrální bezčasí, které lze zařadit kamkoliv napříč dvacátým stoletím. Protagonistům tak mizí problém s nutností převlékání, kostýmy mění v podstatě jen tanečníci, kteří zároveň zastávají roli swingu, případně ještě představitelky Zdeny a Jany, ovšem u nich jde spíš o detaily jako nasazení čelenky či svlečení kabátu, nikoliv o celkovou proměnu.

Podobně jako v případě Medy i Werich je hodně o herectví. V hlavní roli exceluje Vojta Kotek, který je mladým, rozverným a často sarkastickým Werichem, jenž se nebojí glosovat vlastní selhání a neúspěchy s nadsázkou a humorem. Vystačí si s úspornými hereckými prostředky, jako je tón hlasu či celkový postoj, už jen drobnými gesty nebo mimikou však dává najevo svůj názor na konkrétní situaci. Je mladým a nespoutaným klaunem, který se nebojí do věcí opřít a případnou nejistotu maskuje předstíraným sebevědomím a nekorektním humorem. Ve dvojici s Janem Vlasem, který představuje Voskovce, funguje naprosto přirozeně, jejich vzájemná chemie je neoddiskutovatelná, a snad právě proto první půle představení postavená zejména na prezentaci Osvobozeného divadla tak dobře funguje. Třetí do party je Matouš Ruml jako Jaroslav Ježek, který se celou dobu pohybuje na hraně lehké karikatury, ovšem herecky tak vybroušené, že nezesměšňuje a pouze baví.

Coby starý Werich se představil Jan Vápeník, jeho role je však poněkud nevděčná. Po většinu představení je pouhým glosátorem, který se musí spoléhat na hlas a umírněnou gestikulaci, jelikož víceméně zůstává usazený v lodičce a vyjadřuje se k dění na scéně. Trochu víc hereckého prostoru dostane až v druhé půli, není však veselým a usměvavým humoristou, nýbrž stárnoucím, nerudným a smutným klaunem, který sází jednu chybu za druhou a začíná nenávidět celý svět včetně sám sebe. Je to vzteklý, nesnášenlivý dědek, s nímž je neradno dostat se do křížku, zároveň však muž, který trpí už jen samotnou podstatou své existence a ze všeho nejvíc si přeje vykoupení v podobě smrti. Závěrečné pasáže Werichova úpadku a umírání jsou ve Vápeníkově podání působivé, coby glosátor však spíš nudí.

Werich je letním představením, od něhož nemůžete čekat žádnou zvláštní inscenační nápaditost či neotřelost. Drží se v mezích mainstreamového hereckého divadla, není to však nutně špatně. Nabízí vcelku vtipný inscenační klíč i dobré herecké výkony, divák se však neubrání srovnání s Medou. Tvůrci totiž oproti své první inscenaci nepředvedli žádnou velkou invenci a v podstatě jen kopírují to, co už jednou fungovalo. Werich je tedy příjemným přiblížením osudů našeho předního komika, které má potenciál pobavit i dojmout, není to však kus, který by ve vás nějak hluboce rezonoval. Prostě sympatická letní podívaná, jíž sluší open air, ale v kamenném divadle by nejspíš strádala.