Honzlová

Autor: Zdena Salivarová
Dramatizace: Marie Nováková

Premiéra: 6. 10. 2021
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Jakub Nvota

Obsazení
Jana Honzlová - Beáta Kaňoková
Andula, její sestra - Marie-Louisa Purkrábková
Jarmila, její sestra - Agáta Červinková
Hugo, její bratr - Samuel Budiman / Antonín Kracik
Její matka - Veronika Janků
Pelikánová - Radka Fidlerová
Fantová - Petra Jungmanová
Krůno - Viktor Dvořák
Modrovous - Petr Konáš
Bomzák - Stanislav Lehký
Jarda - Kryštof Bartoš / Tomáš Weisser

Délka představení: 2 h 35

Dá se existovat ve světě bez naděje? A pokud ji ztratíte, co z vás vlastně zbyde? Inscenace Honzlová v divadle Rokoko se zamýšlí nad otázkami morálky i obyčejné lidské slušnosti a představuje velmi smutný, ale až mrazivě aktuální obrázek naší společnosti, v níž se problémy tak dlouho ignorují, dokud se nějak nevyřeší samy.

Jana Honzlová není žádnou otevřenou rebelkou proti režimu, jen se narodila ve špatné době a do špatné rodiny. Buržoazní původ ji automaticky vylučuje ze společnosti, která straní dělníkům, a nutí ji snášet ústrky, které by si vůbec neměla nechat líbit. Když se však kvůli domnělé nespravedlnosti rozhodne ohradit přímo na vedení StB, dostává se najednou ještě víc do hledáčku tajné policie a brzy se bude muset rozhodovat, jestli jsou pro ni důležitější morální zásady nebo přežití její vlastní rodiny.

Inscenace Jakuba Nvoty je dramatizací nepříliš známé prózy Zdeny Salivarové a ukazuje výsek z vcelku obyčejného života odehrávajícího se kdesi v padesátých letech. Doba nesvobody utahuje své otěže a nutí všechny bruslit na velmi tenkém ledě, který se pod nimi může kdykoliv prolomit. Hlavní hrdinka Jana je postavena do extrémně nepříjemné situace, protože je v podstatě jedinou živitelkou rodiny, která se zároveň snaží držet ji nad vodou i morálně, ale cítí, že jí docházejí síly, a přepadají ji myšlenky, jestli by se to všechno nedalo nějak zjednodušit. Nvota ukazuje svět, v němž sice zdánlivě můžete všechno, ale ve skutečnosti vůbec nic. Svět seskládaný z drobných každodenních radostí, které pro vás zůstávají jedinou útěchou, když o ty velké vás připravili.

Scénografie je vcelku úsporná, ale velmi dobře pracuje s divákovou imaginací. V zadní části jeviště se nachází kamenná stěna, která ve většině případů představuje dům, ale stejně tak se může proměnit ve stěny vězení. Rozmanitá prostředí jsou naznačena konkrétně volenými kusy dekorací, takže pro byt Honzlových jsou to plechová kamna, pro kostel obří kříž a pro Janinu kancelář velký trezor, který zároveň evokuje výslechový pultík u soudu. Díky využití často poměrně ostrých, takřka pracovních světel střídaných pološerem a kouřem se tvůrcům daří vytvářet velmi tísnivou atmosféru, která s postupujícím představením jenom vzrůstá.

Obdivuhodný je zejména výkon Beáty Kaňokové coby Jany Honzlové, která až na několik krátkých momentů, kdy se převléká, prakticky nesleze z jeviště. Je rebelkou odmítající se podvolit čemukoliv, která sarkasticky či ironicky odsekává a baví se tím, jak vážně dovedou někteří lidé její odpovědi brát, zároveň je však unavenou ženou, která svět okolo sebe přestává chápat, zmáhá ji a ona je proto v pokušení přestat se snažit. V jednu chvíli dovede s nefalšovanou dětskou radostí provokovat a v příští pokorně přijímat zodpovědnost za celý svět. Nepřehlédnutelná je také Petra Jungmanová v roli uklízečky Fantové, která je ukázkovou slepicí žhavou po drbech, jež si o sobě chce myslet, že je víc než zbytek světa. Už jen svým postojem a diktátorským tónem hlasu naznačuje, že se nesmíří s ničím menším než absolutní poslušností, jakékoliv narušení její masky lepší paničky ji však okamžitě nutí měnit se v hysterickou fúrii sypající ze sebe slova s kadencí kulometu. Psychologicky zajímavá je postava Modrovouse ztvárňovaná Petrem Konášem. Na jednu stranu příslušník StB, který má Honzlovou na starost a musí ji proto vyšetřovat a vyhrožovat jí, na druhou však taky jenom obyčejný muž, který není k Janiným půvabům imunní a zároveň si uvědomuje, že na jejím počínání vlastně není nic špatného. Celou dobu zůstává vnitřně rozvrácen mezi povinností vůči státu a vlastním svědomím a nedokáže se rozhodnout, čemu dát přednost.

Honzlová v Rokoku je velmi působivou inscenací o síle lidskosti a úplně obyčejných lidských osudech ovládaných vyšší mocí. Její hrdinové nejsou černobílí, nýbrž snaží se v sobě vyvážit dobro i zlo tak, aby dovedli existovat v pro ně nepřátelském světě i sami se sebou. Inscenace je v mnoha ohledech minimalistická, stavící do popředí složitá vnitřní hnutí jednotlivých postav a kladoucí důraz na celkovou atmosféru. Přestože však jde o drsný příběh nesvobody, který dovede divákům zlomit srdce, neschází v něm semínko naděje, že celý svět není přeci jen tak drsný a zkažený, jak by se na první pohled mohlo zdát.