Vytržení panny z Barby

Autor: Gertruda von le Fort
Překlad: Jaroslava Votrubová-Koutecká
Divadelní adaptace: Lucie Trmíková

Premiéra: 23. 6. 2021
Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: Jan Nebeský

Obsazení
Panna z Barby - Marie Poulová
Matka představená - Lucie Trmíková
Pettinghoferka - Marie Turková
Sestra Jana - Štěpánka Fingerhutová
Probošt - Miroslav Zavičár
Kazatel - Filip Kaňkovský

Délka představení: 1 h 15

Co je pravda, jak se dokazuje a kdo ji vlastně má? Hon za ní může být extrémně vyčerpávající, zvlášť když každý sveřepě prosazuje tu svou a odmítá z ní ustoupit. Novela Vytržení panny z Barby vznikla v době druhé světové války a popisuje podobně bezvýchodnou situaci, jakou byla ta válečná. V Německu zuří proticírkevní boje a nejen kláštery se snaží nějak je přestát, což však nejde snadno, když k rozporům dochází i v jejich vlastních řadách.

Inscenace v divadle v Dlouhé vypráví o nejednotném světě, kde se střetávají různé názory v marné snaze najít společnou řeč. Každý chce prosadit svou pravdu, doktrinářsky si na ní trvá a zůstává hluchý k argumentům všech ostatních. Postavy spolu mluví, ale vlastně se neposlouchají, odmítají své chyby a neustále se točí v kruhu vlastní domnělé neomylnosti. I s ohledem na církevní prostředí, do nějž je inscenace zasazena, se v ní řeší bůh, funguje však spíš jako zástupné téma pro řadu celospolečenských problémů, které sice nejsou přímo jmenovány, ale zůstávají v podtextu.

Vizuální podoba je velmi futuristická, v případě scénografie zachovává ostré čisté linie, v případě kostýmů vyvolává lehce mimozemský dojem. Scéna sestává ze středového schodiště rámovaného z obou stran bílými stěnami. V každé z nich je malá komůrka poskytující postavám chráněný prostor k soukromým rozhovorům nebo útěk před světem. Celková sterilnost je rozbíjena barevným náladovým svícením, v některých momentech je však syrovost textu podtržena takřka pracovním světlem. Kostýmy jeptišek víc než co jiného připomínají přerostlé Teletubbies a v rámci inscenace jako by ani neměly žádný hlubší význam. Nedá se mluvit o jakékoliv funkčnosti, jediným dramaturgicky zajímavým prvkem jsou velké plastové límce kolem krku, které snad mají symbolizovat krátkozraké, úzce vymezené a přímočaré myšlení; vlastně plní funkci veterinářských límců, které zvířatům zabraňují v plné šíři pohybu. Teprve v momentě, kdy se jich postavy zbaví, jako by vystoupily ze svých škatulek a začaly přemýšlet jinak.

Vzhledem ke komornímu pojetí celé inscenace mají herci k divákům extrémně blízko, byť stále zůstává zachována jistá míra distance. Herecky dominuje zejména Lucie Trmíková v roli Matky představené, což je dáno i tím, že má nejvelkorysejší herecký prostor. Její Matka představená je extrémně silná osobnost, která velmi těžce snáší zpochybňování vlastní autority třeba jenom v podobě odlišného názoru. Dokáže se absolutně nadchnout pro věci, které považuje za správné, aniž by vnímala jejich realističnost nebo racionalitu. Dostane-li se do konfrontace, mluví úsečně, odsekává, úmyslně udržuje minimální oční kontakt a celým svým tělesným gestem dává najevo pohrdání či nadřazenost.

Panna z Barby Marie Poulové je dokonale emočně plochá, jako by se jí nic okolo nedotýkalo. Má neochvějnou vnitřní víru v boha a jeho vedení, následuje jeho rady a nemá v povaze odmlouvat nebo se jakkoliv protivit autoritám. Všechno přijímá s tichou rezignovaností, její tón ani výraz obličeje neukazují jakékoliv hlubší duševní hnutí a staví ji do pozice bezemočního jedince připraveného o svobodnou vůli, který se s touto eventualitou smířil a nehodlá se proti ní nijak vymezovat.

Filip Kaňkovský ztělesňuje fanatika, který je zároveň obrazoborcem i křivým prorokem. Vymezuje se vůči církvi, pomlouvá ji a haní, ovšem přesto dogmaticky hlásá její učení a snaží se je prosadit i silou. Jeho vnitřní pokřivenost je demonstrována už jeho vzhledem, jelikož nemá ruku. Skutečnost, že je tělesným mrzákem, se promítá do jeho mrzáctví duševního, které se projevuje agresivitou a cholerickými výbuchy stejně jako nekontrolovatelnými záchvaty pláče nebo smíchu.

Vytržení panny z Barby je neobvyklý divadelní počin vyžadující zkušeného diváka ochotného uvažovat mimo klasické divadelní škatulky. Inscenace ukazuje svět, v němž lidé přišli o veškeré jistoty, proto se zuby nehty drží aspoň zbývajících střípků. Vizuál je vcelku působivý, byť ve své podstatě nepříliš funkční ani přehnaně charakterotvorný. Díky své jednoduchosti však naštěstí zbytečně neodvádí pozornost od hereckých výkonů a stává se pominutelnou součástí celku. Je to inscenace o stavu dnešního světa, která má obrovský potenciál podnítit divákovu imaginaci i úvahy o dané problematice s ohromnou vypovídací hodnotou.