Mistr a Markétka

Autor: Michail Bulgakov
Překlad: Alena Morávková
Dramatizace: SKUTR

Premiéra: 16. 11. 2021
Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: SKUTR

Obsazení
Vypravěč/Frída - Zuzana Stavná
Mistr / Ješua Ha-Nocri - Ondřej Rychlý
Markétka - Marie Poulová
Woland / velitel tajné služby Afronius - Jan Vondráček
Korovjev / Marek zvaný Krysobijec - Miroslav Zavičár
Kocour Kňour / Marek zvaný Krysobijec - Magdalena Zimová
Hela / Marek zvaný Krysobijec - Klára Oltová
Básník Ivan Bezprizorný - Pavel Neškudla
Michail Alexandrovič Berlioz (předseda MASOLITu) / Pilát Pontský - Tomáš Turek
Anuška "morová rána" - Sára Venclovská
Nataša (služebná Markétky) - Štěpánka Fingerhutová
Prof. Stravinký / předseda Synedrionu velekněz Josef Kaifáš - Jan Sklenář
Zdravotní sestra Praskovja Fjodorovna - Marie Turková
Konferenciér Žorž Bengálský, později Čuník - Martin Matejka

Délka představení: 3 h 20

Bulgakovův mnohovrstevnatý román pokrývající sice časově krátké, ale co do významu značné období není snadné číst, natož inscenovat. Přesto se v Dlouhé rozhodli do toho pustit a obstáli se ctí. Před diváky se totiž rozehrává zdánlivě civilní, ale velmi atmosférický obraz poválečné Moskvy, v níž nic a zároveň všechno může být pravdou.

Najít si klíč k románu a potažmo i inscenaci není nic snadného. Jednotlivé roviny se totiž proplétají místy skoro nahodile, chaoticky a s přídechem absurdna. A přesto mají pevně daný řád a téma. Inscenace je rozdělena do tří částí oddělených přestávkou, které se doplňují, ale zároveň do značné míry fungují i samostatně. V první části přichází ďábel do Moskvy a rozehrává svou hru, ve druhé se dostáváme na jeho zvrácený ples karikatur a ve třetí se už jen dohrává, co započalo, ďábelská hra končí a síly zla se rozhodují, kam nasměrují své příští kroky. Mimoděčným průvodcem, možná spíš loukou v ďáblových rukách se stává básník Ivan Bezprizorný, který je do dění zatažen tak trochu proti svojí vůli, ale vlastně nemá jinou možnost, než mlčky přihlížet.

Scéna evokuje nemocniční prostředí, částečně možná i hromadné sprchy nějaké továrny či dokonce koncentračního tábora. Čiší z ní bezútěšnost a jakási uniformní univerzálnost totalitářského prostředí. Že tři stran je uzavřená vykachličkovanými stěnami, které se v druhé části kvůli atmosféře slavnostnosti a ponurosti překrývají černým sametem. Dle potřeby je scéna doplněna nábytkem, nejčastěji jde o lavičku nebo nějaké křeslo. Kostýmy balancují mezi absolutní civilností a přehnanou extravagancí, která odpovídá stylizaci konkrétní postavy. Nejbizarněji jsou přirozeně oblečeni hosté děsivého plesu, nejcivilněji Ivan Bezprizorný, byť i u něj je to s ohledem na děj poněkud sporné.

Tahounem představení je Jan Vondráček coby Woland, tedy zosobnění ďábla, který se i s přisluhovači objevuje v Moskvě. Působivé jsou zejména přerody od civilního profesora v excentrického ďábla, které ale nenechávají nikoho na pochybách, že se stále jedná o tutéž osobu. Na jednu stranu je Vondráčkův Woland trochu znuděný patron, kterého už nebaví donekonečna opravovat cizí domněnky, na druhou stranu se však v úplně nevhodných momentech vyšinutě směje nebo spouští stepařské číslo. Dovede vyvolat dojem dobromyslného, mírně pošahaného strýčka, stejně jako člověka, s nímž byste se ani náhodou nechtěli dostat do křížku. A celou dobu přitom s lehkostí loutkovodiče ovlivňuje všechny okolo sebe jako jediný a bezvýhradný pán nad jejich osudy.

Kontrastem k Wolandovi je Ivan Bezprizorný v podání Pavla Neškudly, obyčejný člověk, který k veškerému dění přišel jako slepý k houslím a stává se obětí na mnoha frontách. Je de facto hříčkou v rukou jakékoliv autority, s níž se dostane do styku, protože je a zároveň není přímým účastníkem Wolandových ďábelských hrátek. Neškudla v sobě má rebelskou odbojnost, s níž se za každou cenu snaží apelovat na vlastní zdravý rozum a dostihnout viníky, stejně jako tichou rezignovanost, jejíž záblesky se čas od času derou na světlo a snaží se ho uvrhnout do absolutního zmatku.

Další postavy, byť mají svá jména i místo jako by okolo výše zmíněné dvojice tvořily jakýsi chór a spojnici. Některé mají silnou individuální linku, jiné fungují pouze jako přisluhovači a přizvukovači. Specifickou roli v tomto ohledu hraje Markétka Marie Poulové, která je jako jediná Wolandovi rovnocennou partnerkou, dovede ho slepě následovat, ale stejně tak se vzepřít a prosazovat si svou. Zmítá se mezi polohou dětinsky potrhlé dívenky, romanticky zamilované puberťačky a silné dospělé ženy, která odmítá zklamat sama sebe, a od každého je v ní vždycky aspoň kousek.

Inscenace Mistra a Markétky nezapře svébytnou poetiku SKUTRu a dobře do ní zapadá. Osciluje mezi ostrou civilností a snovým šílenstvím, vrhá postavy i diváky do zmatku a baví se na jejich účet. V podstatě vypráví příběh o tom, že možné je úplně všechno a vždycky záleží na úhlu pohledu. Hodně se pracuje s motivem ohýbání pravdy a faktem, že každý má svou vlastní, o niž se nenechá jen tak připravit, i kdyby důkazy proti stály nad ním a mlátily ho do hlavy kladivem. Jde o inscenaci stejně specifickou jako samotný Bulgakovův román, která však má přesto pevně vymezené kontury a je si velmi jistá v tom, co vlastně chce divákům předat.