María de Buenos Aires

Hudba: Ástor Piazzolla
Libreto: Horacio Ferrer
Překlad: Vít Kazmar

Premiéra: 29. 12. 2021
Uvádění: Divadlo ABC

Režie a choreografie: Lenka Vagnerová

Obsazení
Zpěvák - Gustavo Ariel Colmenarejo
Duende - Javier Antar
María - Kateřina Marie Fialová / Nina Horáková
V dalších rolích - Aleš Bílík, Kryštof Krhovják, Sára Affašová, Renáta Matějíčková
Tanečníci - Fanny Barrouquere, Monika Částková, Michaela Kadlčíková, Patrik Čermák, Adam Sojka, Šimon Klus

Délka představení: 1 h 30

Je hluboká noc, přichází hodinu duchů, ale Buenos Aires přesto pulzuje životem. Probouzí se temné stíny, pouliční vyvrhelové i zoufalci bažící po spáse a v ulicích nočního města se snaží najít smysl vlastní existence. Mezi tím vším se objevuje Duende, tajemná, všeprostupující síla vyvolávající k životu Maríu, dívku zrozenou ze špíny města. I když... skutečně dívku?

María de Buenos Aires nese označení tangová operita, které už samo o sobě napovídá, že půjde o žánrově velmi obtížně zařaditelný kus. Inscenace je totiž z hlediska kombinování různých divadelních principů velmi komplexní a snoubí v sobě prvky hudebního dramatu, činohry, tanečního představení a výtvarné instalace do jednoho velkého, překvapivě homogenního celku. Každá ze složek má v rámci inscenace své pevně dané místo a vhodně doplňuje ty ostatní, čímž se jenom utvrzuje dojem, že jedna nedokáže existovat bez druhé.

Přestože něco na způsob děje María má a v případě zájmu si jej můžete přečíst v programu, vlastně o něj příliš nejde. Celé představení je jednou velkou alegorií a vypráví příběh tanga a jeho zrození v argentinských ulicích, kde se z opovrhované zábavy stalo téměř posvátným aktem. Postava Maríi je zosobněním tohoto tance, jeho jemných fines, balancování mezi posvátným a profánním... je tou, kterou všichni milují a zároveň ji nenávidí, protože jí nedokážou odolat.

Hudba respektuje tangový rytmus a je zástupcem tzv. tanga nuevo, tedy stylu vycházejícího z klasického tanga, ovšem obohaceného o moderní i naopak staré vlivy. Snoubí v sobě taneční melodii s jazzem i náboženskou hudbou a vytváří harmonický celek, v němž se prolínají extrémně rozdílné vlivy, které však překvapivě ladí. Piazzola rozepsal hudbu na jednotlivé party pro celou kapelu, prim v ní však hraje bandoneon, vlastně druh akordeonu schopný zahrát až stovku různých tónů. Tento nástroj je bytostně spojen právě s argentinským tangem, protože podtrhuje jeho melancholii. Představení je doprovázeno živou hudbou. 

Jak už bylo zmíněno výše, inscenace má libreto, částečně ve španělštině, částečně přebásněné do češtiny. V obou případech však nejde ani tak o obsah, jako spíš o rytmus textu a intonaci, s níž je přednášen. V případě postavy Duende jde o rytmickou recitaci, která sama o sobě je ve spojení s tangem svébytným uměním, v případě Maríi a Vypravěče se jedná o zpěv. Pasáže ostatních herců jsou vesměs činoherní. Představení je opatřeno českými titulky, k plnému pochopení příběhu vám však příliš nepomohou. 

Hodně zajímavá je také vizuální stránka inscenace, která pracuje s úzce vymezeným spektrem barev. Scéna je bílá, v pravé části se nachází kazatelna, v zadní stěna s průhledem. Porůznu se pak doplňují další kusy dekorace nutné k dokreslení atmosféry jako paraván nebo molitanové ovce. V úvodu se využívají červené kostýmy i svícení, které však v průběhu představení stále více temní, až se promění na černé. V závěru se však červený akcent přece jenom vrací. 

Vzhledem ke komplexnosti představení je takové i obsazení. Na scéně spolu koexistují herci a tanečníci, jejichž profese se vzájemně prolínají. Obdivuhodný je zejména výkon Niny Horákové jako Maríi, která po celou dobu pracuje hlavně s výrazem, má silnou mimiku i gestiku a díky tomu skvěle vystihuje rozporuplnost své postavy. Krom toho velmi dobře tančí a fascinující je její zpěv ve španělštině, který zní až překvapivě, jako by šlo o rodilou mluvčí. Velmi zdatně ji sekundují Vypravěč působící dojmem nešťastného milence čekajícího na svou příležitost i Duende, jenž v sobě má něco démonického, co děsí i svádí zároveň. Z marginálnějších rolí zaujme Kryštof Krhovják, který je vpravdě chameleonem schopným v jednu chvíli hrát zahořklého kněze, v příští se změnit v arogantní bordelmamá a prokládat to komickými vsuvkami hodnými grotesky. 

María de Buenos Aires je inscenace jen těžko uchopitelná, protože každý si k ní musí najít vlastní klíč. Jde o nesmírně komplexní podívanou kombinující v sobě řadu žánrů, které se navzájem doplňují a vyvažují. Jde o inscenaci se silnou hudební a taneční složkou, jež však nepostrádá ani činoherní pasáže. Je to inscenace, která od vás chce trochu jiný způsob pozorování, protože racionálnem ji neobsáhnete. Musíte jí dovolit dotknout se vás skutečně zevnitř a do hloubky a nechat ji na sebe působit. Ani tak nejspíš nepochopíte všechno, ale minimálně se tomu přiblížíte.