Miláček

Autor: Guy de Maupassant
Překlad: Břetislav Štorm
Dramatizace: Vladimír Čepek

Premiéra: 3. 12. 2021
Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Šimon Dominik

Obsazení
Georges Duroy - Ondřej Kraus
Forestier - Viktor Javořík
Madeleine - Antonie Talacková
Clotilda de Marelle - Jana Kotrbatá
Laura, její dcera - Anastázie Vavrečková / Eliška Kolenčíková / Antonie Barešová
Pan Walter - Otakar Brousek ml.
Paní Walterová - Vendulka Křížová
Suzanne, jejich dcera - Sabina Rojková
Klepáček - Jiří Roskot
Varenne - Tomáš Pavelka
Rachel - Andrea Černá
Pan Langremont / Laroche-Mathieu - Kryštof Rímský
Oddávající / Policejní komisař - David Steigerwald
Pařížané, služebnictvo - Mimický sbor Divadla na Vinohradech

Délka představení: 3 h

Cesta vzhůru po společenském žebříčku může být dlouhá a strastiplná, stejně tak však může vést mnoha zkratkami. Stačí, když člověk ví, co chce, a vytrvale si za tím jde. Georges Duroy přezdívaný Miláček je představitelem zcela bezskrupulózního člověka, jenž se nezastaví před ničím a jichž je naše společnost plná. I tím zůstává jeho příběh i po sto padesáti letech stále aktuální.

Divadlo na Vinohradech po klasických textech dramatu i literatury sahá pravidelně a dává jim moderní podobu nebo se o to přinejmenším snaží. Ne pokaždé se to povede, v případě Miláčka nicméně celá inscenace funguje překvapivě dobře a propojuje sympatickou dramatizaci Vladimíra Čepka s divácky atraktivní, vcelku minimalistickou inscenací Šimona Dominika postavenou především na hereckém výkonu Ondřeje Krause. Tvůrci se rozhodli děj přesunout z konce 19. století do jakéhosi bezčasí, které sice jisté dobové rysy nese, ale zároveň se jich striktně nedrží, takže na povrch se mohou dostávat i témata, která v původním románu nehrají prim. Skvěle je to vidět zejména na ženských postavách, které dostávají svůj vlastní, poměrně silný hlas a už nejsou jenom prostředkem sloužícím hlavnímu hrdinovi k cestě na vrchol, ale inteligentními myslícími bytostmi toužícími po sebeurčení, kterým nestačí být okouzlující ozdobou muže, ale chtějí žít po svém a nikomu se za to neomlouvat.

Scéna je vcelku minimalistická a náznaková. Tvoří ji železná konstrukce rámující pravou stranu jeviště a volně přecházející do jeho zadní části, kde je chráněna poloprůsvitnými panely, které v případě potřeby fungují jako policejní zrcadla a zprostředkovávají divákům dění za zdí. Krom toho je na jevišti ještě jakési pódium zastávající nejrůznější funkce podle aktuální potřeby doplňované v případě nutnosti párkem pohovek. Veškeré jevištní dekorace mají bílou nebo pastelovou barvu, aby k sobě nepoutaly zbytečnou pozornost, prostor totiž není v rámci inscenace až tak důležitý, byť režie čas od času pracuje s vertikálním členěním scény k naznačení hierarchie vztahů. Mnohem význačnější a charakterotvornější jsou kostýmy, zejména v případě hlavního hrdiny, u nějž každá změna oděvu symbolizuje postup na společenském žebříčku směrem vzhůru.

Tahounem představení je Ondřej Kraus, který po celou dobu téměř nesleze z jeviště. Divák může jeho společenský postup a s ním spojenou proměnu charakteru sledovat doslova v přímém přenosu, protože ze špatně oblečeného mladíka, který se lehce hrbí a s psí vděčností přijímá každý sebemenší projev přízně nebo pozornosti, se postupně stává sebevědomý muž s hrdě vypnutou hrudí a přezíravým výrazem tvářící se, jako by mu právě pod nosem chcíplo něco nevábného. Pocit vlastní důležitosti přesto dovede schovat pod působivou masku slepé zamilovanosti, upírat na svou vyvolenou štěněčí pohled a padat jí k nohám v neodolatelné směsici zoufalství a citu, před nímž je každá žena zcela bezmocná.

Ženské postavy představují neuvěřitelnou směsici rozmanitých charakterů – každý jiný a každý zajímavý. Herecky je výrazná Clo Jany Kotrbaté, rozmarná milenka hřející se v Miláčkově přízni, která je mu v mnohém podobná a jíž jejich vztah dodává pocit vlastní důležitosti, proto se ho nedokáže jen tak lehce vzdát. Velmi odlišná je paní Walterová Vendulky Křížové, která předvádí impozantní vnitřní boj mezi svým svědomím a touhami, které by dle svého přesvědčení a oddané víry v boha vůbec neměla pociťovat. Herecky skvěle ztvárněné je její odmítání, které s sebou v podkresu nese jasné poselství a ve skutečnosti znamená zůstaň. Spíše zábavného rázu je charakter Suzanne, který v záskoku za Sabinu Rojkovou ztvárnila Šárka Vaculíková jako dokonale hloupoučkou, naivní husičku, jež si ale dovede spočítat dvě a dvě a vyvodit z toho ty správné závěry.

Miláček je na poměry Vinohrad inscenace vcelku „neklasická“. Rozhodně nečekejte žádný experiment, pořád je to hlavně činohra se silnými hereckými výkony, režie však velmi dobře pracuje s výtvarným potenciálem scény i kostýmů, vytváří na jevišti působivé obrazy a v jednu chvíli motiv obrazu a idealizace model zachycuje i doslovně s jasným odkazem. Není to žádná velká alterna, přesto jde o inscenaci, která jako celek harmonicky funguje a její jednotlivé součásti dávají smysl. Díky tomu se po zhlédnutí dostavuje pocit, že všechny dílky zapadly správně na své místo, a i když celé poselství je poměrně pesimistické a hlavní hrdina by se dal označit za prototyp bezpáteřní svině, vlastně jste nakloněni mu i s jeho zaslepenou ctižádostí fandit.