Kráska a zvíře

Autor: František Hrubín

Premiéra: 10. 1. 2022
Uvádění: Národní divadlo

Režie: Daniela Špinar

Obsazení
Zvíře - David Prachař
Kráska - Anna Fialová
Gábinka - Pavlína Štorková
Málinka - Lucie Polišenská
Otec - Vladislav Beneš
Filipán - Filip Kaňkovský
Kouzelník - Jiří Štěpnička / František Němec
Věštkyně - Jana Boušková / Jana Preissová

Délka představení: 1 h 50

Různé archetypální příběhy se na česká jeviště vracejí v nejrůznějších podobách a lákají stále nové generace diváků. Hrubínova Kráska a zvíře je romantickým pohádkovým příběhem, v pojetí Daniela Špinara (či Daniely Špinar, jak kdo chce, v programu figurují obě verze režisérova/režisérčina jména) jde však spíš o plnokrevný horor, který nezapře inspiraci Herzovým snímkem Panna a netvor z konce 70. let. Jde o inscenaci kontrastní, přesto však velmi homogenní a na Špinarovy poměry také velmi umírněnou.

Pokud máte Špinarovy inscenace nakoukané, Kráska a zvíře vás vizuálně příliš nepřekvapí. Opět se tu objevují pestré barvy kostýmů v kontrastu s jasnými, přísnými liniemi scény, která je opět rozdělena do dvou hracích plánů. První figuruje v popředí před oponou a evokuje cirkusovou manéž, což je ostatně prostředí, s nímž se reálně pracuje, druhý se nachází v zadní části jeviště, byť fakticky mezi portály, a půlkruhovou křivkou i poměrně ostrým svícením připomíná spíše hradní věž nebo sklepení. Scénografie je příjemně atmosférická a vzájemně kontrastní, což dobře koresponduje i s tématem pozlátkovosti, které z inscenace silně vyčnívá. Kostýmy odpovídají cirkusové stylizaci, hýří barvami a nezapřou extravaganci. Zajímavě zpracovaná je postava Zvířete, která působí takřka démonicky. Má v sobě něco ze satyra, něco z dravé šelmy a něco z jedovatého hada, efektní je především využití skupiny tanečníků, kteří jako by simulovali pohyby velkého hadího těla, jež naplno ovládá prostor.

Tvůrci si docela pohráli s textem, což není u Špinarových inscenací nic překvapivého. Krátilo se, došlo k proházení scénosledu a byly zredukovány a upraveny postavy. Přestože by se to vyloženě nabízelo, Kráska a zvíře není žádným psychologickým dramatem a vývoj charakterů je spíše mimoděčný. Tvůrci se celkově snaží akcentovat spíše povrchnost líbivého světa, jemuž nejde o hlubší poznání, ale výhradně o to, co je vidět na první pohled. Charaktery se chtějí bavit, smát, rozdávat radost a nemuset se oddávat jakýmkoliv strastem. Zároveň se neustále schovávají pod nánosem přetvářky, nosí líbivé masky, ale jejich nitro je prohnilé a zkažené. Všichni do jednoho jako by se báli pravdy o sobě i o druhých, protože je snazší předstírat než muset čelit skutečnosti, která by se jim nemusela líbit. Tím více vyniká závěrečná scéna, v níž se oba titulní protagonisté poprvé odváží navzájem naplno odhalit se všemi riziky, které to s sebou nese.

Inscenace není stavěna na efekt a ve své podstatě je velmi klidná, snad až překvapivě. Nedočkáte se v ní žádného prázdného a bezúčelného pobíhání ani odvádění pozornosti od děje přehnanou hereckou akcí na pozadí. Děj se vždy soustředí do jednoho ze dvou scénických plánů, jež jsou jenom velmi omezeně prostupné. Největším zásahem je v tomhle ohledu pohyb Zvířete z jeho zámku směrem do cirkusové manéže, čímž se demonstruje jeho sílící propojení s Kráskou a zároveň jisté zapadání do jejího světa.

Stejně jako je umírněná celá inscenace, jsou takové i herecké výkony. Diváci se nedočkají žádných přehnaně excentrických výstupů, protože i stylizovaně karikované postavy se drží v mezích. Tahounem představení je David Prachař v roli Zvířete, který má před sebou náročný úkol velmi kontrastní postavy, v níž se neustále sváří dva protichůdné charaktery svádějící soustavný vnitřní boj. Na jednu stranu je to Zvíře se syntetizátorem upraveným hlasem a prudkými zuřivými gesty, které nahání strach málem i samo sobě, na druhou citlivý muž, který trpí svou podobou i neopětovanými city. Výkřiky vzteku se postupně mění ve výkřiky čiré agonie a zuřivost ustupuje čistému zoufalství. Anna Fialová coby Kráska je něžná, milující a obětavá, má v sobě spoustu živoucí hravosti, ale také určitou melancholii, která ji vyděluje z okolního prostředí a dává její postavě v porovnání se zbytkem větší hloubku. Přímých interakcí mezi Kráskou a Zvířetem je v inscenaci pomálu, protože jejich vztah je budován na základě vzájemných očekávání a rostoucího napětí, které v určitý moment vygraduje, finální chvíle vzájemného setkání a pochopení však má překvapivou sílu.

Kráska a zvíře není klasická "Špinarovina". Režijní rukopis se sice zapřít nedá, ovšem v porovnání s jinými jeho inscenacemi je tahle velmi umírněná. Bez ohledu na zdrojový text nejsou ani tak akcentovány postavy, jako spíš celkové vyznění upozorňující na povrchnost světa. Přestože Hrubínův text je do určité míry pohádkový, inscenace má spíš hororový styl, z něhož místy mrazí a působí až nepříjemně, o to silnější divadelní zážitek však vyvolává. Díky hereckému výkonu Davida Prachaře se navíc inscenace stává nezapomenutelnou. Není to pohádka, ale ani ryzí horor, spíš něco mezi. Tahle Kráska a zvíře je jednoduše specifická, ale za vidění určitě stojí.