Marat + Sade

Autor: Peter Weiss
Překlad: Ludvík Kundera

Scénická úprava: Vladimír Morávek
Hudba: Michal Pavlíček

Premiéra: 12. 3. 2022
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Vladimír Morávek

Obsazení
Jean Paul Marat - Martin Donutil
Touha stát se markýzem de Sade 1 - Kryštof Krhovják
Touha stát se markýzem de Sade 2 (Jacques Roux) - Jiří Štrébl
Vyvolávač - Aleš Bílík
Zpívající rossignol - Kateřina Marie Fialová
Charlota Cordeyová - Renáta Matějíčková
Simona Evrardová - Ivana Uhlířová
Duperret - Tomáš Weisser
Anoine de Cartie - Zdeněk Piškula
Coulmiér - Radim Kalvoda
Coulmiérova žena - Eva Salzmannová
Coulmiérův syn - Zdeněk Vencl
Zřízenci a zřízenkyně oddělení - Michal Hakl, Matěj Cisarz, Josef Fojt

Délka představení: 2 h 10

Píše se začátek 19. století a markýz de Sade proslulý svými poněkud perverzními texty dlí v blázinci, kde se pokouší se zdejším osazenstvem nacvičit hru. Jejím námětem je zavraždění Jean Paula Marata, revolučního politika, který sice hlásal výbušné protimonarchistické myšlenky, ale před dýkou ho to neochránilo. Blázinec však má svá vlastní pravidla a to, co se divákům odehrává před očima, má ke klasickému představení hodně daleko...

Vladimír Morávek si vzal jako základ dnes už klasickou hru Petera Weisse založenou na lehce teatrálním principu divadla na divadle a přetvořil ji ve velmi působivý scénický obraz, který je občas čiré utrpení sledovat, ale o to silněji v divákovi rezonuje. Aktéři si totiž nehrají na blázinec, oni jej regulérně vytvářejí. Před divákem defiluje zástup podivných, zoufalých individuí navlečených do rolí, jež jim ani trochu nesedí a jež se snaží zpodobnit pro zvrácené potěšení svého režiséra. Hranice mezi šílenstvím a zdravým rozumem je při tom po celou dobu povážlivě tenká a často se dokonce zcela stírá.

Na inscenaci je patrné, že cílem režiséra nebylo ani tak vytvořit klasické jevištní provedení textu, jako spíše testovat divákovu trpělivost a toleranci vůči bizarnu všeho druhu. Dění na jevišti se totiž tříští a na první pohled zdánlivě nic nedává smysl, při bližším zkoumání však nastavuje naší společnosti velmi upřímné, ale o to nelichotivější zrcadlo. Inscenace je svým poselstvím i vyzněním až mrazivě aktuální, možná dokonce víc, než by tvůrce v době plánování jejího zařazení na repertoár napadlo. Tematizuje totiž mimo jiné nesmyslnost války a násilí a zpochybňuje falešné hodnoty západní společnosti, které považujeme za přežité, ale přesto se od nich nedokážeme oprostit.

Silnou roli hraje vizuální podoba celé inscenace, která jí propůjčuje snivý, lehce fantaskní nádech. Tvůrci se drží trojbarevného spektra bílá-černá-červená a stylizují postavy do prapodivných kreatur se spíše symbolickým charakterem. Celková stylizace je extrémně výrazná od bíle nalíčených obličejů s rudými jokerskými rty po nehoráznou skrumáž věcí na jevišti, kde je ústředním prvkem kovová vana a všechno ostatní působí jako kombinace opuštěné herecké šatny a vybrakovaného fundusu. Každá z postav má nějaké jméno, to však vůbec nehraje roli a pro samotné vyznění příběhu není podstatné. Je pouze jakousi škatulkou, do níž je možné charakter zařadit, aniž by to o něm jakkoli vypovídalo. Nejmarkantnějším rozlišovacím prvkem tak zůstávají kostýmy, protože všichni blázni jsou v bílém, kdežto mecenáši zaštiťující ústav svým jménem nosí krvavě rudou. I tyto rozdíly se však průběžně stírají, takže v samotném závěru už není příliš patrné, kdo je vlastně ve skutečnosti bláznem. Ostatně sám text je postaven tak, aby poukazoval na iracionálnost zdánlivě rozumného jednání. 

Před herci stojí extrémně těžký úkol ztvárnit postavy, které vlastně nemají pevně danou psychologii, a je tedy jen málo vodítek, kterých se při jejich zpodobňování držet. Každý z bláznů jako by měl trochu jiný charakter, který určuje jeho jednání, primárně to však jsou šílenci, kteří napůl hrají přidělené úlohy a napůl jim skutečně věří. Vyniká Aleš Bílík, který se pasoval do role jakéhosi principála ovládajícího ostatní a dirigujícího, co se má stát. S talentem chameleona mění své povahy, hraje si, na cokoliv je zrovna potřeba a viditelně si to užívá. V kontrastu k tomu stojí sympatická civilnost Kryštofa Krhovjáka a především Martina Donutila, kteří za pomoci minimálních prostředků dovedou předat všechno, co je zapotřebí. Krhovják v sobě má určitou démoničnost, která mu dodává na hrůzostrašnosti, Donutil naopak něco na způsob rezignovanosti, s níž trpně snáší naprosto cokoliv.

Marat + Sade je v podstatě formální experiment testující meze přítomných diváků. Dění na jevišti je vyháněno do extrémů na pohled i poslech až nepříjemných, které velmi intenzivně působí na všechny smysly a vyvolávají pocit absurdity a nevíry. Režii se povedlo vytvořit inscenaci, která působí nahodile i dokonale sehraně zároveň, a přestože se zdá jako o ničem, tematicky velmi silně rezonuje. Zároveň se však jedná o obtížně uchopitelný formát vyžadující zkušeného a velmi tolerantního diváka, který se jen tak něčeho nezalekne. Pokud nicméně k inscenaci přistoupíte s otevřenou myslí, je značná šance, že na vás zapůsobí.