Hana

Autor: Alena Mornštajnová
Dramatizace: Martin Glaser

Premiéra: 7. 6. 2019
Uvádění: Mahenovo divadlo

Režie: Martin Glaser

Obsazení
Hana - Eva Novotná, Petra Lorencová
Mira - Elena Trčková
Elsa - Tereza Groszmannová
Rosa - Tereza Richtrová
Jaroslav Horáček - Tomáš David
Ivana - Hana Tomáš Briešťanská
Karel Karásek - Martin Sláma
Ludmila Karásková - Ivana Milbachová
Greta - Eva Jelínková
Bruno - Jan Grygar
Gustav Horáček, Leo - Matej Marušín, Jakub Svojanovský
Jarmilka, Sestřička v nemocnici, Marie Horníková, Jarka - Jana Štvrtecká
Ida, Učitelka hudby, Bloková - Eliška Zbranková
Jarmilčina maminka, Úřednice, Reissová - Monika Maláčová
Doktor, Trafikant Skácel - Bedřich Výtisk
Eda Zedníček, Lapiduch, Matrikář, Příručí Urbánek - Martin Veselý
Mirek Zedníček, Lapiduch, Kotelník, Rudolf - Roman Blumaier
Ervin, Kapitán Horník, Muž, Zapisovatel - David Kaloč
Esesák - Roman Nevěčný
Dagmarka - Kateřina Dočkalová
Otík - Martin Štork

Délka představení: 2 h 55

Literární díla ožívají na českých jevištích vcelku pravidelně a lákají diváky do sedaček. Tím spíš, pokud se dramatizace dočká známý bestseller. Hana Aleny Mornštajnové patří k nejznámějším a také nejoblíbenějším českým knihám, dostat ji na divadelní scénu je však docela oříšek, protože jen minimum jejích částí je možné vypustit. V Národním divadle Brno nicméně v tomto ohledu odvedli velmi dobrou práci.

Dramatizace Martina Glasera se velmi přesně drží knižní předlohy a zároveň respektuje její výstavbu. V prvním dějství je proto vypravěčkou Mira a diváci mohou sledovat její život od osudné oslavy narozenin až do její dospělosti, dějství druhé je potom věnováno příběhu její rodiny, a především tety Hany, potažmo však také její matky Rosy. Zatímco v první polovině inscenace je Hana spíše jakousi doplňkovou postavou ploužící se po jevišti a dokreslující kolorit soudržné rodiny, v druhé se stává hlavní hrdinkou, jíž je umožněno předávat dál svůj příběh. V podstatě podobně jako v knize je první část vyprávěna z pohledu Miry, kdežto ta druhá z pohledu Hany, což už samo o sobě předznamenává způsob vyprávění a věci, na něž bude upřena hlavní pozornost.

Tvůrci extrémně dobře pracují se strukturou příběhu, byť v první polovině může neznalým románu připadat trochu zmatená, protože není zcela lineární. Naopak se objevují nejrůznější flashbacky a vzpomínky, které místy trochu komplikují porozumění. Druhá polovina už se odvíjí chronologicky, na některých místech se nicméně tvůrci rozhodli vyprávět zdánlivě simultánně, čímž vzniká zajímavý kontrast, protože zobrazované situace se zrcadlí v sobě navzájem, jen mají pokaždé trochu jiné vyznění. Extrémně působivý je poté samotný závěr představení zachycující hrdinčin pobyt v koncentračním táboře a její následný návrat. V jakoby vzpomínkových, snových sekvencích totiž do děje začnou promlouvat i ostatní postavy simulující anonymní dav i Haniny blízké zároveň. Inscenace je v tu chvíli v podstatě statická, představitelka titulní postavy na forbíně, ostatní herci sedící či stojící za ní, a přesto jeden z nejsilnějších obrazů vůbec.

Scéna je z většiny náznaková, ústředním prvkem je silueta domu složená z několika posuvných kusů vytvářejících obrysy či místnosti. Tyto velké kusy dekorací se podle potřeby doplňují drobnějším nábytkem, jako jsou stůl se židlemi či postele, v několika momentech nicméně zůstane jeviště zcela prázdné a prostředí i atmosféra se dokresluje pouze prostřednictvím svícení. Velmi důležitým prvkem je rovněž hudba, která pomáhá dobudovat jednotlivé momenty a v určitých pasážích je téměř dějotvorná. Zejména to platí pro závěrečné scény hry, z nichž běhá mráz po zádech a do očí se tlačí slzy.

Inscenace je herecky velmi náročná, protože obsahuje řadu pasáží založených ryze na vyprávění bez zvláštní dějové akce. Přesto se hercům daří ovládat jeviště a stavět příběh čistě v myslích diváků. V první půli dominuje Elena Trčková coby Mira, která je rozverným děvčátkem donuceným předčasně dospět, ale přesto si uchovat radost ze života. Trčková má v projevu milou neposednost, takže její Mira je energická a impulzivní a dovede se naplno radovat i rozčilovat. Zaujme také Jakub Svojanovský jako Gusta, který je zpočátku trochu nesmělým, ale postupně čím dál sebevědomějším mladým mužem, milencem i bojovníkem za pravdu, který nikdy nesleví ze svých zásad. V druhé půli je dominantní především Hana Petry Lorencové. Působivý přitom je zejména kontrast mezi první a druhou půlí, protože zatímco v průběhu prvního dějství se po jevišti sune a plouží shrbená troska, jíž je zatěžko i promluvit, v té druhé tu najednou energicky pobíhá mladá a životem nadšená žena, která do sebe nasává radost plnými doušky, a divák může v přímém přenosu pozorovat její proměnu v někoho, v kom by původní Hanu nikdo rozhodně nehledal.

Hana Národního divadla Brno je velmi dobře zpracovanou adaptací románu, jemuž rozhodně nedělá ostudu. Tvůrcům se podařilo zachovat všechny důležité momenty bez zbytečného zkracování nebo osekávání a vtisknout jim osobitou poetiku. Inscenace v sobě snoubí vynikající herecké výkony vedené pevnou režisérskou rukou s vcelku minimalistickým scénickým pojetím. Martin Glaser přesně ví, co chce říct, a tak s děním na scéně také pracuje. Samotný závěr je navíc působivý jak nápadem, tak hereckým provedením. Pokud máte román Mornštajnové rádi, budete z divadla odcházet s pocitem kvalitně odvedené práce, která důstojně reprezentuje svou knižní předlohu a dodává jí ještě něco navíc.