Poslední dny Jidáše Iškariotského

Autor: Stephen Adly Guirgis
Překlad: Lukáš Novák

Premiéra: 7. 6. 2022
Uvádění: Divadlo Na Prádle

Režie: Milan Šebo

Hrají: Rostislav Trtík, Jan Dvořák, Kateřina Svobodová, Štěpán Tuček, Julius Kubaščík, Dana Jaceková, Filip Lízner, Ondřej Venclík, Marcela Žandová Švejdová, Andrea Horská, Kateřina Štorková, Jiri Hejbal, Martin Brtník, Vladimíra Vokurková, Daniel Možnar

Délka představení: 3 h 30

Jidáš platí za největšího hříšníka Bible, přesto musí zákonitě nastat moment, kdy o jeho dalším setrvání v nejhlubším kruhu pekla bude rozhodovat soudní dvůr. Zprvu se tomu brání všichni, nakonec je však s přímluvou samotného Boha rozhodnuto, že Jidáš si přeci jen zaslouží být souzen. A jakmile se začnou na lavici svědků střídat lidé, začnou se dít věci.

Drama Poslední dny Jidáše Iškariotského je poměrně černou konverzační komedií, která si bere na paškál události Bible, nebojí se je urážet nebo zesměšňovat, ale zároveň na jejich příkladu otevírat otázky viny a trestu, toho, jak individuální může být jejich vnímání a jak nekonečně složité je rozhodovat o něčím osudu. Autor se nebojí být kritický k církvi či víře jako takové, nezesměšňuje však její principy, nýbrž spíše směšná dogmata, která si to beztak zaslouží. Jeho postavy jsou biblickými charaktery, stejně tak jsou však plnokrevnými lidmi se svými hříchy, přáními a tužbami, vlastně v mnoha ohledech archetypy. A vůbec nezáleží na tom, že už jsou ve skutečnosti po smrti, protože hon za spravedlností nesmí zemřít nikdy. Pokusit se něco podobného zinscenovat amatérskou či poloprofesionální produkcí je značná odvaha, která však v tomto případě dopadla velmi dobře.

Látka jako taková je poměrně komplikovaná, hra je navíc v mnohém ambivalentní. Zatímco první půle se nese ve spíše odlehčeném duchu a nabízí spoustu prostoru pro konverzační i situační humor, ta druhá je o poznání vážnější, otevírá mnohem hlubší témata a nebojí se pokládat náročné otázky, na něž neexistuje jednoznačná odpověď. Inscenace s tímto dvojím charakterem hry velmi dobře pracuje, nutno však podotknout, že jí schází dramaturgie. Milan Šebo se rozhodl inscenovat text v jeho úplnosti, což je v tomto případě spíš na škodu, protože inscenace je zbytečně dlouhá a přes nesporné kvality si nedovede udržet diváckou pozornost po celou dobu. Proškrtání, když už ne množství postav, tak přinejmenším jejich replik by inscenaci jenom prospělo a dodalo jí větší spád, navíc by se tím také podtrhlo hlavní téma. Není totiž tak úplně jasné, o čem vlastně tvůrci chtějí hrát. Nejvíc do popředí vylézá touha domoci se spravedlnosti a snaha poukázat na fakt, že neexistuje nic jako objektivní pravda, přesto jako by herci hráli tak trochu o všem i o ničem.

Scéna je vcelku jednoduchá, ovšem účelná. Na první pohled zaujme velké boží oko v její zadní části, které jako by od prvních okamžiků naznačovalo, že Bůh bude jedním z hrdinů probíhajícího soudního sporu, byť se, na rozdíl od Lucifera, nikdy přímo neobjeví. Vedle toho jsou na scéně už jen čtyři antické sloupy v zadní části, trojice židlí pro předsedu soudu, žalobce a obhájce a ohrádka pro svědka v pravé přední části jeviště. Tato jednoduchost je velmi účelná a přehršle dekorací aspoň neodvádí pozornost od textu. Skvěle navíc inscenátoři pracují se světlem, kterým umně zdůrazňují konkrétní pasáže textu, ovšem stejně tak budují celkovou atmosféru. Kostýmy jsou vcelku jednoduché a vyvolávají lehce amatérský dojem, protože některým protagonistům úplně nesedí nebo působí přinejmenším zvláštně, vzhledem k charakteru produkce je to však výtka odpustitelná, protože na kvalitu podávaných hereckých výkonů nemají žádný vliv.

Všichni protagonisté odvádějí na scéně velmi profesionální výkon, na první dobrou nicméně zaujme zejména trojice, která ze scény prakticky nesleze, a sice Soudce, Obhájkyně Cunninghamová a Obhájce El-Fayoumy. Poslední jmenovaný je ukázkovým podlézavým skrčkem, který leze všem na nervy už jen svou samotnou přítomností. Jeho představitel Jan Dvořák dokonale vystihl jistou úslužnou slizkost, s níž se Obhájce neustále všem vtírá, nepříjemně úlisnou barvu hlasu i rádoby svatouškovská gesta. Obhájkyně Kateřiny Svobodové mu však rozhodně nedává nic zadarmo. Je úsečnou, ostrou, často ironicky přezíravou, nebojí se zatnout drápy a jít po krku každému, kdo by se jí odvážil odporovat. Tuto trojici uzavírá Rostislav Trtík coby Soudce na první pohled otrávený celou svou existencí, utápějící denní nudu a stereotyp v alkoholu a nezajímající se v podstatě o nikoho a o nic. Trtík zároveň ztvárňuje i Velekněze Kaifáše, což je poloha diametrálně odlišná, protože se na scéně najednou objevuje jako muž zlomený sám sebou, vyhýbající se cizím pohledům, neustále si nervózně žmoulající ruce a viditelně toužící honem zmizet a dál se užírat pocitem vlastní viny. Právě jeho výpověď patří k nejsilnějším momentům představení.

Ač jsou Poslední dny Jidáše Iškariotského poloprofesionální produkcí a najdou se na nich chyby, výsledná inscenace překvapuje svou profesionalitou. Viditelně zde sice schází dramaturg, který by text trochu učesal a očistil od zbytečného balastu, protože přebytečných promluv je v inscenaci víc než dost a stejně tak chybí hlavní téma. Herecké výkony by však směle obstály i v konkurenci profesionálních herců a celkové pojetí soustředící se primárně na textové sdělení nijak neuráží. Jde tak sice o možná přehnaně dlouhou, ale přesto povedenou inscenaci, která za vidění určitě stojí.