Taky vám občas připadá, že volný čas je neexistující slovo a práce i povinnosti se na vás valí ze všech stran? Mě tenhle pocit posledních pár měsíců prakticky neopouští a najít si čas na nerušený relax s knížkou je čím dál těžší. Což ale neznamená, že bych nečetla, nebo si jakýmkoliv jiným způsobem neužívala aspoň ty chvilky volna, které si urvu. Tak se pojďme podívat, jaký pro mě květen vlastně byl.
Na rozdíl od předchozích tří měsíců mě tentokrát nečekala žádná zahraniční cesta, ovšem i tak jsem měla víkendy pořádně nabité. Našla jsem si čas zajít do Národního muzea na novou expozici pravěku a znovu se podívat taky na zvířata, protože ta se nikdy neomrzí. V tomhle případě můžu obě s klidem doporučit, protože se povedly, byť ta zvířecí je přeci jen o něco poutavější. Po pár letech jsem si zase udělala výlet do Brna, který byl sice primárně divadelní, ale došlo i na nějaké ty památky, a především objevování zdejších podniků. Pokud byste chtěli vážně skvělé drinky, zajděte do Baru, který neexistuje. :) Protože v Praze se i letos konal Open House, pochopitelně jsem si ho nemohla nechat ujít. Na procházení běžně zavřených budov jsem tentokrát měla jenom neděli, ale i tak jsem jich zvládla pět, všechny mimořádně zajímavé. A jelikož jsem se po delší době podívala taky za rodiči do Kutné Hory, spojila jsem to rovnou s návštěvou nově zrekonstruované knihovny a taky gastrofestivalu, který se shodou okolností ten víkend konal.
Divadlo je už pevnou součástí každého mého měsíce, takže ani květen nemohl být výjimkou. V něčem byl navíc naprosto speciální, protože s naším divadelním spolkem jsme úspěšně odpremiérovali naši hru Záhada rudé růže. Pochopitelně se to neobešlo bez menších zaškobrtnutí, ale ve výsledku jsme si to všichni maximálně užili a spokojení byli i diváci. A kdyby vás to zajímalo, už zkoušíme další hru, takže na podzim se můžete přijít podívat. :)
A teď už k tomu, co jsem viděla. Nejdřív jsem zašla do Karlína na muzikál Čas růží, na který jsem sice slyšela mizerné recenze, ale to bych nebyla já, abych se nechtěla přesvědčit. Tím spíš, že písničky Karla Gotta mám moc ráda. Nebudu lhát, bylo to přesně tak špatné, jak jsem čekala, ale když nic jiného, přežít se to dalo. Svoji muzikálovou zkušenost jsem si nicméně značně vylepšila hned týden nato v divadle Bez zábradlí na Cabaretu. Ten je totiž pojatý velmi moderně a na poměry pražských muzikálů i odvážně, ovšem coby inscenace výborně funguje. Poslední divadelní zážitek měsíce jsem si přivezla z Brna, kam jsme zavítaly na Hanu. Ségra si přála lístky jako dárek k narozeninám, tak je dostala, a představení jsme si vážně užily obě.
Kino jsem v květnu nezvládla ani jedno a vzhledem k blížící se letní sezóně a tomu, že aktuálně nemám nic v merku, se to nejspíš ještě nějakou dobu nezmění. Vlastně jsem moc nekoukala ani na streamovací kanály, protože mě po celodenním zírání do monitoru nějak nebaví koukat do něj ještě doma po práci. Zvládla jsem nicméně minisérii Iveta na Voyo, která se mi i přes určité historické nesrovnalosti líbila a ráda ji doporučím dál.
A teď pojďme na knížky. Těch jsem v květnu přelouskala deset, nicméně dvě z nich jsem četla na posudek, tudíž o nich nemůžu mluvit. Zároveň jsem se pokoušela dohnat resty z předchozího měsíce a dočíst zbývající čtyři barvy barevného čtení. Výsledek je ten, že mi pořád ještě chybí fialová, ale na tu už v červnu určitě dojde. Musí. Ale vraťme se k tomu, co jsem skutečně přečetla. Měsíc jsem zahájila románem Jménem mojí sestry, což je vcelku příjemná exkurze do protektorátní každodennosti. Následoval ukrajinský román Město, který jsem si dala v rámci dalšího kola klasikomilů a rozhodně to bylo minimálně zajímavé. Přečetla jsem taky Nejhezčí dny našich životů, což je v podstatě intimní rodinné drama ze života, kterému sice k dokonalosti něco chybělo, ale jinak to bylo vážně dobré čtení. Abych měla v ruce taky něco odpočinkovějšího, sáhla jsem po Rande s knihomolkou, které mě sice nijak neohromilo, ale svůj účel ryze odpočinkové četby splnilo. Následoval Máchův Máj, který jsem si pořídila v nádherném novém vydání, takže jsem nemohla odolat a rovnou se do něj potřebovala pustit. No a další tři knihy se mi tematicky pěkně shodly, protože všechny pojednávají o totalitě, byť každá trochu jinak. Nejdřív to byl Plavec ve tmě o Polsku začátku osmdesátých let a jedné zakázané lásce, následně Mefisto o kariéře jednoho herce a následném vzestupu nacismu a na závěr měsíce Listopád zachycující alternativní historii, v níž se listopadové události roku 1989 odehrály úplně jinak. Ve všech třech případech šlo o moc dobré čtení.
A jako obvykle o knížkách mluvím ve videu, takže se můžete podívat. :)
Také jsem nedávno četla Máj. Tak nějak jsem si na něj vzpomněla, když jsem na blog přidávala fotky přírody z 1. května.
OdpovědětVymazat