Bez roucha

Autor: Michael Frayn
Překlad: Jaroslav Kořán

Premiéra: 9. 9. 2020
Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: Hana Burešová

Obsazení
Dotty Otleyová - Helena Dvořáková
Lloyd Dallas - Marek Němec
Poppy Norton-Taylorová - Eva Hacurová, Marie Poulová
Garry Lejeune - Ondřej Rychlý
Brooke Ashtonová - Štěpánka Fingerhutová
Frederick Fellowes - Jan Vondráček
Belinda Blairová - Klára Oltová
Tim Algood - Miroslav Zavičár
Selsdon Mowbray - Jiří Wohanka
Talbot - Dan Deutscha, Mikuláš Krutský

Délka představení: 2 h 30

Když zkoušíte divadelní inscenaci, může to dopadnou všelijak. Zvlášť když má herecký soubor k profesionalitě daleko a během generální zkoušky se navíc kazí, co může. Inscenace Bez roucha je v první řadě fraškou o mizerném divadle, rozhodně však fraškou skvěle vypointovanou a kladoucí na herecké představitele značné nároky, jelikož stačí málo, aby sklouzla k absolutní trapnosti. V Divadle v Dlouhé nicméně dokázali přesně odhadnout tenkou hranici, na níž se musí udržet, aby divákům představili svižnou a extrémně zábavnou komedii, která pobaví i náročnější milovníky divadla.

Hra Michaela Frayna patří k oblíbeným mezi diváky i hereckými soubory, protože na první pohled se zdá vlastně jednoduchá. Je to klasické divadlo na divadle, jelikož příběh se točí okolo zákulisního dění během zkoušení nové inscenace. Ta nese právě název Bez roucha a nacvičuje ji upadající herecký soubor, v němž se sešly lidé, kteří by za normálních okolností snad ani neměli stát na jevišti. Režisér se je sice snaží korigovat, tváří v tvář všem protivenstvím, která se mu při tom staví do cesty, však záhy rezignuje. Na scéně se následně odehrává absolutní fraška založená na tom, že divák se trochu škodolibě baví na úkor herců, kteří předvádí tu nejpokleslejší šmíru, ovšem způsobem, který nemůže nepobavit.

Zatímco první dějství ukazuje divadelní zkoušku, na níž se toho sice spousta nepovede, ale jinak jakž takž funguje, ve druhém je divákovi představeno zákulisí během jedné z mnoha repríz, na níž se dokonale zkazí všechno, co může. Z hlediska textu hry znázorňované formou divadla na divadle tak divák vlastně dostane totéž, liší se však kulisy a humor stoupá až do absurdní roviny. Trochu to připomíná klasické grotesky nebo možná spíš šedesátkové komedie, v nichž humor stojí právě na často absurdní nadsázce.

Přestože nastudování podobného textu se může na první pohled jevit jako snadné, opak je pravdou. Inscenaci je totiž potřeba dokonale vypointovat a především nazkoušet tak, aby na sebe jednotlivé výstupy navazovaly. Poměrně často zde totiž dochází k situacím, kdy herci hrají "přes sebe", tedy v jeden moment běží dva naprosto odlišné výstupy, které sice nemají stejnou váhu, ale zároveň je od sebe nelze oddělit. Režie Hany Burešové si hraje s drobnými nuancemi, nebojí se přehnanosti a podtržení fraškovitosti celé inscenace, zároveň si však velmi přísně hlídá, aby hercům příliš nepopustila uzdu a nenechala je proměnit komedii v bezprizorné exhibování na scéně.

Scénografie je popisná, k danému žánru to však sedí a náznaková dekorace by v tomto případě nedávala smysl. Dominantou scény je stěna imitující zeď domu, v níž je vedle okna a řady dveří taky dvojice schodišť a ochoz, který je doplněný pohovkou v popředí a několika dalšími drobnějšími kusy nábytku. Postavy bloudí po scéně sem a tam a zejména neustále mizí v některých z dveří, což už samo o sobě vytváří situační komiku. V druhé půli představení je tatáž scénografie viděna zezadu, což divákům dává unikátní pohled do divadelního zákulisí, ovšem zároveň to dokonale funguje k umocnění komičnosti.

Na hereckých výkonech je paradoxní to, že všichni představitelé (s výjimkou režiséra a nápovědy) mají za úkol ztvárňovat špatné herce obsazené do mizerné hry. Souboru v Dlouhé se povedlo úkol splnit tak přesvědčivě, že jim polohu herecké šmíry beze zbytku věříte, aniž byste měli pocit špatného nebo odbytého divadla. Vyniká zejména Helena Dvořáková jako Dotty, která je ukázkově přehnanou a otravnou hospodyní, jejímž jediným cílem je dopřát si trochu klidu u dostihů s konzervou sardinek, ovšem neustále ji od toho někdo vyrušuje. Pobaví také Ondřej Rychlý coby Garry, který je žárlivým a lehce hysterickým mladým mužem přesvědčeným o vlastní důležitosti, jemuž se nedají upřít pravé celebrití manýry a už jen z jeho tónu hlasu je jasné, že očekává ostatní padající mu k nohám. Divácky vděčnou roli má také Marek Němec jako Lloyd, režisér celého představení, který většinu času působí, že by se nejradši vystřelil z kecek a u toho si rval vlasy na hlavě, ale protože by to k ničemu nevedlo, propadá se do tiché rezignace okořeněné značným sarkasmem.

Bez roucha je divácky velmi vděčná komedie, která stojí na dobře vypointovaném humoru a precizních hereckých výkonech dovedených k perfektnímu načasování pevnou režijní rukou. Celé představení šlape jako dobře promazaný stroj a velmi přesvědčivě zachycuje dění na scéně i mimo ní v momentech, kdy se skutečně ani trochu nedaří. Jednotlivé situace dávají vyniknout absurditě textu předváděné hry, která je dokonale špatná, ovšem o to lépe se z ní dělá legrace. Bez roucha je totiž tak trochu i inscenací o tom, jak marné mohou být snahy zinscenovat nefunkční text. Pokud tedy hledáte zábavnou podívanou, která nestojí na přehrávání ani laciném humoru, Bez roucha vás uspokojí. Jde totiž o chytrou zábavu pro jakéhokoliv, i náročného, diváka.