Sen noci svatojánské

Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 18. 7. 2022
Uvádění: Letní shakespearovské slavnosti

Režie: Adéla Laštovková Svobodová

Obsazení
Theseus/Oberon - Tomáš Dastlík
Hippolyta/Titanie - Zuzana Říčařová
Egeus - Jan Vlas
Lysandr - Petr Buchta
Demetrius - Šimon Krupa
Hermie - Izabela Vydrová - Firlová
Helena - Markéta Matulová
Poříz - Vladimír Polák
Klubko - Jiří Sedláček
Píšťala - Matěj Petrák
Hubička - Ivo Marták
Puk - Ondřej Nosálek
Víly - Dominika Sýkorová, Pavlína Červíčková, Linda Caridad Fernandez Saez
Elf - Zbigniew Kalina

Délka představení: 2 h 45

Může v našem světě ještě existovat něco jako čistá láska? A co když se svět sám naprosto zblázní, takže lidé i příroda začnou pomalu živořit? Titanie a Oberon se dostali do sporu. V jejich vztahu nejde o žádnou novinku, přesto se zdá, že tentokrát je situace vážnější než kdykoliv předtím, protože na jejich rozmíšku už reaguje i příroda. Nejen o složitosti mezilidských vztahů vypráví letošní ostravská premiéra Letních shakespearovských slavností.

Sen noci svatojánské patří ke klasikám, které se na repertoár divadel pravidelně vracejí, protože nabízí řadu potenciálně zajímavých témat, o nichž ho lze hrát. Nové ostravské nastudování staví do popředí spor přírodních vládců, který jako by stál u zrodu všech dalších problémů, a vlastně tomu tak i je. Vedle toho však akcentuje především pozlátkovost světa, v němž to upřímná láska nemá vůbec snadné, protože ani lidé sami vlastně netuší, co za city k sobě chovají. Právě této jejich zmatenosti následně využívají nadpřirozené bytosti k vlastnímu obveselení. Do popředí se dostává také téma jisté sebestřednosti a uzavřenosti ve vlastním světě a sociální bublině, skrz niž jen velmi obtížně proniká každodenní realita. Tvůrci hodně staví také na komunikačních problémech, neschopnosti lidí vzájemně se poslouchat a tendenci interpretovat si určité věci po svém, aniž bychom dali ostatním šanci se k nim vyjádřit.

Tvůrci se rozhodli trochu si pohrát se scénosledem ve prospěch podtržení zvolených témat, proto představení začíná hádkou mezi Oberonem a Titanií, načež se teprve přesouvá do královského paláce a ke čtveřici milenců, již se snaží vzájemně si k sobě najít cestu, ale vlastně nevědí, jak na to. K žádným dalším výraznějším změnám (krom několika drobnějších škrtů) však nedochází. Díky tomu se diváci dočkají v plném rozsahu především scén s aténskými dělníky a jejich divadla na divadle, které bývají často různě kráceny.

Scénografie se hodně podřizuje tématům, jež si inscenátoři zvolili, protože ústředními prvky jsou jakási prosklená akvária, do nichž se postavy porůznu zavírají, aby se izolovaly od světa nebo se mu naopak vystavily na odiv. Kostýmy zase evokují určitou pozlátkovost a neschopnost přijmout realitu. Hermie a Helena ve výrazných, flitrových šatech na první pohled touží vyčnívat a zaujmout a v podstatě se v sobě zrcadlí, Demetrius s Lysandrem zase mají tendenci hrát si na dospělé a všehoschopné muže, ovšem jejich krátké kalhoty je v tom zrazují a poukazují na to, že ve skutečnosti jsou jenom nedospělými chlapci.

Herecká sestava je celkově velmi silná, nekorunovanými králi představení jsou nicméně Zuzana Říčařová a Tomáš Dastlík v dvojrolích Titanie a Hippolyty, respektive Oberona a Thesea. Oběma protagonistům se daří jednotlivé postavy odlišit nejen kostýmem, ale především hereckým výrazem, v rámci každé z rolí zároveň předvádí pestré spektrum různých poloh. Titanie Zuzany Říčařové je silná a dominantní žena, která nevidí důvod, proč se podřizovat něčemu, co se vzpírá jejím zásadám. V područí kouzla je extrémně rozverná a svádivá, vzápětí však dokáže ukázat neštěstí i zranitelnost, stejně jako dobrou vůli a shovívavost. Ve všech svých polohách nicméně zůstává každým coulem královnou. Tomáš Dastlík jako Oberon se snaží dokazovat svoji dominanci, je samcem zuřivě bránícím své teritorium, který se odmítá před kýmkoliv sklonit, dovede však uznat vlastní chyby a v ten správný čas ustoupit. Mezi ústřední dvojicí navíc funguje skvělá chemie, takže za ně často mluví nejrůznější drobná gesta, která přispívají k celkovému vyznění jejich vzájemného vztahu. Platí to i pro role Thesea a Hippolyty, v nichž Dastlík ukazuje uvážlivost a moudrost vládce, který má nad věcmi nadhled a vlastně se jimi skrytě baví, a Říčařová divokost amazonky, která odmítá být zkrocena a podrobena. Tvůrcům se velmi dobře povedlo přetavit hru, v níž muži ovládají ženy pevnou rukou, v hru, kde jsou si partneři rovnocenní.

Skvěle vybalancován je také komický potenciál dramatu, z nějž se těží zejména ve scénách s řemeslníky. Závěrečné divadlo na divadle sice místy sází na lehce košilatý humor, drží se však stále na hraně dobrého vkusu a nesklouzává k trapnosti. Velmi zábavné jsou také výstupy víl a elfů, ať už samostatně nebo jako doprovod k další herecké akci. Zajímavou, ale rozhodně funkční volbou jsou Pukovy monology převedené do raperských čísel podtržených taneční choreografií.

Sen noci svatojánské je svěží vtipnou inscenací, jíž open air vyloženě sluší. Tvůrci se rozhodli zaměřit především na téma mezilidských vztahů a podat jej ve značné šíři, ovšem zároveň tak, aby se divák necítil zahlcen. Tvůrci dobře pracují se scénografií a využívají jejích možností na maximum, aniž by zastínila herecké výkony, které zůstávají tahounem představení. Tohle se Ostravě jednoduše povedlo.