Šikmý kostel

Autor: Karin Lednická
Dramatizace: Anna Saavedra

Premiéra: 22. 4. 2022
Uvádění: Divadlo Petra Bezruče

Režie: Janka Ryšánek Schmiedtová

Obsazení
Neznámý - Norbert Lichý
Barbora - Barbora Křupková
Julka - Markéta Matulová
Františka - Julie Goetzová
Barka - Yvona Stolařová
Žofinka, Johana - Lenka Kučerová, Martina Czyžová
Mokroška, Šalerka - Markéta Haroková
Žofie, Monika - Kateřina Krejčí
Pawel - Lukáš Melník
Karel, doktor - Jakub Burýšek
Jurek - Vojtěch Johaník
Tomek - Dušan Urban
Ludwik - Jáchym Kučera
Úředník, farář, četník - Ondřej Brett
Úředník 2, ministrant, četník 2, zřízenec - Tomáš Čapek
Marie - Marie Urbanová Křehlíková

Délka představení: 2 h 45

Temné, prázdné jeviště, na němž září jenom hornické kahany. Místo, které kdysi bývalo živoucím městem, je dnes jen prázdnou pustinou, v níž přebývají pouze vzpomínky. A právě ty přichází oživit pamětník Norbert Lichý. Neprozradí svoje jméno, povolání ani původ, je prostě jenom neznámým člověkem svázaným se starou Karvinou, který si v mysli vizualizuje, co všechno se tu kdysi stalo, a postupně se pro diváka stává průvodcem po světě Šikmého kostela.

Právě paměť a vzpomínky se stávají ústředním tématem celé inscenace. Tvůrci se prostřednictvím svých postav zamýšlejí nad tím, co a jakým způsobem nás formuje, a zároveň poukazují na vzorce v lidském chování, které se pořád dokola opakují, až se stávají takřka univerzálně platným pravidlem. Paměť je individuální, ale paměť je také kolektivní, v obou můžou přetrvávat staré křivdy a obě tím mohou být velmi nebezpečné, ale také skýtat útěchu. Protože "Co je člověk bez paměti? Nic než prázdné míjení času."

Převést dějově obsáhlý román na jeviště, aby příběh příliš neutrpěl, ale divák nebyl nucen sledovat neúměrně dlouhé představení, je extrémně náročný úkol, který však v případě Šikmého kostela dopadl až překvapivě dobře. Dramatizace Anny Saavedry plně respektuje svou knižní předlohu, k čemuž bezpochyby přispěl i spolupodíl autorky, zároveň však hledá cesty, jak otevřený, dosud neukončený příběh uchopit, aby se divák necítil ochuzen. V řadě případů je přirozeně přistoupeno k divadelní zkratce, s výjimkou samotného závěru to však nepůsobí nelogicky ani násilně. Jediným větším problémem je finální scéna, která přestavuje obrovský časový skok a jako by tak úplně neseděla ke zbytku vyprávění. Do očí bijící je to zejména pro znalce knižní předlohy, i ti neznalí se však možná neubrání dojmu, že tady něco zásadního chybí.

Janka Ryšánek Schmiedtová se rozhodla pro minimalistickou režii, která sází především na emoční prožitek herců, a pojímá inscenaci velmi civilně. Chce hlavně nechat vyniknout text a vyznít jeho nuance, k čemuž napomáhá i prázdná scéna doplňovaná jen čas od času drobnějšími kusy nábytku pomáhajícími lépe definovat prostředí. Většinou jde o židle a stoly, sem tam nějakou menší rekvizitu nebo projekci. Dobře pojaté jsou kolektivní scény, v nichž herce na jevišti podporuje sbor hlasů ze záznamu, který napomáhá vytvoření povětšinou tísnivé atmosféry. Dobře se pracuje také se světlem, které je v pasážích s neznámým průvodcem jasné, téměř pracovní, aby se mohlo vzápětí proměnit v rudou šantánu nebo ponurou šedavost uhelného provozu. Silnou stránkou inscenace je rovněž hudba, která podtrhuje dění a umocňuje napětí či celkové vyznění.

Inscenace je postavena zejména na dvou hlavních postavách - Barboře a Julce, jejich vztahu a vzájemném kontrastu. Obě jsou životem těžce zkoušené, každá se s tím však vyrovnává po svém. Barbora je otrávená, zatrpklá, čím dál sobečtější a nesnesitelnější, Julka je oproti tomu živelná, nadšená z každé nové výzvy a bez ohledu na to, kolik klacků jí život hodí pod nohy, stále kráčející vpřed. Ukazuje se to i v hereckém projevu jejich představitelek. Barbora Křupková se pohybuje neustále přihrbeně, trhaně, má tendence útočit v každé promluvě už jen tónem hlasu a všechny si neustále drží od těla. Markéta Matulová jako Julka se oproti tomu nosí po scéně hrdě, se vztyčenou hlavou a všem potenciálním nepřátelům a pomlouvačům navzdory. Dovoluje si drobné okamžiky zranitelnosti, kdy se na povrch prodere její křehkost, zároveň však zůstává pevnou, nezlomnou a tou, o koho se každý potřebný může opřít. Z mužských postav zaujme především Vojtěch Johaník jako Jurek, který na první pohled působí jako osel, který neumí napočítat do pěti, či dobrosrdečný klaun, ale ve skutečnosti je bystrým pozorovatelem, dovede číst situace a vztahy okolo sebe a přizpůsobovat se jim tak, aby si život usnadnil, nebo přinejmenším zbytečně nezkomplikoval.

Šikmý kostel má silnou atmosféru, která dovede diváka vtáhnout a udržet si ho. Dramatizace se poměrně věrně drží své knižní předlohy, zároveň však vnáší i jistou invenci, takže na své si přijdou čtenáři i románu neznalí diváci. Režisérka založila svou inscenaci především na intenzivních hereckých výkonech a kontrastu mezi představitelkami obou hlavních rolí, čímž po celou dobu velmi umně buduje napětí i celkovou dramatičnost. Herecká chemie mezi všemi představiteli velmi dobře funguje, aktéři jsou na sebe výborně napojení, skvěle vzájemně reagují a na scéně tak vzniká dojem velmi koherentního představení, v němž do sebe všechny součástky skvěle zapadají. Celá inscenace je, co se využitých výrazových prostředků týká, vlastně velmi jednoduchá, o to však působivější.