Oddací list

Autor: Ephraim Kishon
Překlad: Eva M. Kanová a Jakub Markovič

Premiéra: 18. 10. 1999
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Ondřej Zajíc

Obsazení
Daniel Ben Cur - Jan Vlasák
Chedva - Taťjana Medvecká
Ajala - Marika Procházková / Beáta Kaňoková
Robert - Marcel Rošetzký / Jiří Hána / Vojtěch Dvořák
Uri - Jiří Hána / Martin Hofmann / Tomáš Novotný
Jaffa - Radka Fidlerová

Délka představení: 2 h 15

Co uděláte, když se vaše dcera chce za každou cenu vdávat, ale rodina jejího nastávajícího trvá na tom, že napřed potřebuje vidět váš oddací list? A vy ho za žádnou cenu nemůžete najít, protože si ani nejste jisti, jestli podobný dokument vůbec existuje. Situační komedie Oddací list až absurdně komickým způsobem představuje osudy jedné celkem průměrné židovské rodiny, v níž však už velmi brzy bude pěkně dusno.

Představte si obyčejnou židovskou domácnost, v níž muž nosí domů peníze, žena se o něj stará, podstrojuje mu, uklízí, a nikdy se za to nedočká žádného vděku. Přesto ji nikdy nenapadlo si na něco stěžovat nebo se proti své situaci jakkoliv bouřit, a to až do momentu, kdy je celý její sňatek zpochybněn. Není totiž vůbec jasné, jestli byl právoplatně uzavřen, nebo spolu manželé celou dobu žijí takzvaně na hromádce bez požehnání úřadů. Právě chybějící dokument odstartuje sérii až absurdně komických situací, z nichž se postavy pokouší nějakým způsobem vybřednout, aby si zachovaly čest. Každý z charakterů najednou řeší konflikt, který může zásadním způsobem ovlivnit jeho další život, protože křehká rovnováha byla definitivně narušena a vrátit se ke starým pořádkům půjde jenom těžko.

Oddací list je klasickou situační komedií, v níž zpočátku banální problém vyeskaluje do netušených rozměrů. Ephraim Kishon své drama sepsal už na konci padesátých let a zachytil v něm dobové zvyklosti a morálku. Z pohledu dnešního diváka je proto zoufale neaktuální a obstojí snad pouze jako značně nadsazená fraška. Inscenace v divadle Rokoko se však drží v mantinelech klasické vztahové komedie, neexperimentuje ani nehledá současná témata. Je pravda, že od premiéry už uteklo více než dvacet let a hra je tak jedním z nejdéle uváděných kusů v Městských divadlech pražských, nabízí se však otázka, co k tomu tvůrce vede, pomineme-li diváckou vděčnost a snad i oblíbenost. Ano, problematika komplikovaných mezilidských vztahů je věčná a asi nás nikdy nepřestane bavit, v jinak velmi progresivním repertoáru však takto přehnaně klasicky pojatá komedie působí jako pěst na oko.

Scénografie imituje jídelnu / obývací pokoj průměrného bytu, v němž se odehrává veškeré dění, tudíž nejsou potřeba přestavby. Scéna působí skoro přeplácaně, ale takovým tím staromilským dojmem, jako když jedete na návštěvu k prarodičům, jimž pojem minimalismus nic neříká, a schraňují každou ptákovinu. Místnost je vytvářena zdmi v zadní části jeviště i u portálů, takže vzniká dojem divadla čtvrté stěny, což je ostatně i to, s čím Zajícova režie velmi důsledně pracuje. Inscenace je klasická ve všech smyslech toho slova, takže nemá čím překvapit. Už Kishonovo drama je tak nějak předvídatelné a přímočaré, k tomu však přidejte i režii absolutně bez nápadu sestávající víceméně z přecházení sem tam a posedávání na různých kusech nábytku, a máte před sebou zcela zapomenutelný kus, na nějž si za pár týdnů už ani nevzpomenete.

Co je skoro až absurdní je fakt, že za klasické by se daly označit i herecké výkony. Pochopitelně jsou na profesionální úrovni, jak by v divadle být měly, ovšem ničím nezaujmou ani nepřekvapí. Odpovídají tomu, na co je divák u konkrétního jedince zvyklí, a zároveň všichni působí tak nějak odevzdaně, jako by sice odváděli co nejlepší výkon podle svého vědomí a svědomí, ale nedávali do něj srdce. Jako by jenom odříkávali text a plnili zadané herecké úkoly, ale ve skutečnosti svými postavami nežili. Chtělo by se říci, že jde o jakousi únavu materiálu, jelikož inscenace je na repertoáru tak dlouho, že snad už ani herce nebaví v ní hrát a dělají to čistě ze setrvačnosti. Nejzábavnější jsou pánové Jiří Hána a Tomáš Novotný, ať už pro předepsaný charakter, nebo spíš samo pojetí role, jinak však nikdo zásadnějším způsobem nevybočuje.

Oddací list není špatná komedie, jen je v dnešní době a současném způsobu inscenování jednoduše stará. Klasické pojetí režie, výpravy i hraní nemusí být na škodu, tady však dohromady příliš nefunguje. Respektive vytváří poněkud rozpačitý celkový dojem, u nějž se divák neubrání otázce, proč se právě tahle hra (tematicky i zpracováním zoufale neaktuální) vlastně hraje. Sváteční a nenároční diváci si u ní bezpochyby odpočinou, jelikož jde o komedii nevyžadující žádný zvláštní intelektuální zápřah, zůstává však otázkou, jestli je prostá zábava na dvě hodiny vším, o co by současnému divadlu mělo jít.