Černá kočka - Bílý pes

Libreto: Jiří Suchý
Hudba: různí autoři
Hudební aranžmá: Jakub Přibyl

Premiéra: 16. 9. 2020
Uvádění: Divadlo Semafor

Režie: Jiří Suchý

Obsazení
Madam Marlén - Jitka Molavcová
Mr. Oliver Kadeřábek - Jiří Suchý
Emilie Karásek-Sedlecký - Eliška Hurábová
Venezuela von Hagenwurst - Magdalena Jedličková / Vilemína Marhoulová
Marie Terezie Skleněná - Veronika Tichá
Risotto - Jiří Štědroň
Emil Vorvaň-Kopecký - Michal Stejskal
Petr Klíč - Michal Merhaut

Délka představení: 2 h 30

Jak to dopadne, když vedle sebe vyrostou dva konkurenční podniky, které se oba stejně urputně snaží získat přízeň návštěvníků? Proslulý kabaret Chat Noir, jehož historie sahá až hluboko do 19. století má nevítanou konkurenci - music hall White Dog, který majitel založil sice teprve letos, ale přesto s ním má velkolepé plány. Zní to jako recept na zajímavou a zábavnou zápletku, realitou je však poněkud vyčpělý, skoro až laciný humor, který se zoufale snaží zaujmout, ale vlastně nemá moc čím.

Tvůrci sami přiznávají, že inscenace vznikla jako překlenovací pro covidové období, kdy si nebyli jistí, jestli přitáhnou do divadla diváky, ale přesto jim chtěli nabídnout nějakou novinku. Jde tedy o vcelku nízkorozpočtovou záležitost, která neohromí kostýmy ani dekoracemi a již bohužel nezachraňuje ani příběh. Na ten se totiž tvůrci fakticky rozhodli rezignovat a ty zbytky, které se snad ještě zachovaly, drží pohromadě pouze silou vůle. Pojďme si základní premisu v krátkosti představit - Madam Marlén už řadu let vede úspěšný kabaret, který se pro ni stal záchranou z těžké životní situace, a má k němu proto silnou citovou vazbu. Hned v sousedství však nečekaně vyroste music hall, který pro ni představuje přímou a velmi nevítanou konkurenci. Velmi příhodně, zatímco v jejím kabaretu vystupuje dívčí trio Palačinky, v sousedním music hallu je hlavní hvězdou pánská trojice Smoking Boys. Asi není těžké uhodnout, že dámy se v tomto případě rozhodně neštítí využít jakýchkoliv zbraní v čele s vlastním půvabem a že celý souboj obou podniků má velmi předvídatelné vyústění.

Kostra příběhu sama není příliš nosná a inscenace je navíc velmi těžko žánrově zařaditelná. Není to klasický muzikál, jelikož písně nijak neposouvají děj, ovšem zároveň vlastně nejde ani o hudební komedii nebo revue, protože jednotlivé výstupy a písně prostě nedrží pohromadě, jelikož je nic nespojuje. Jako by šlo o náhodně poskládané skeče, v nichž text plní jedinou úlohu, a sice představit píseň, která přijde. Občas se sice objeví hlubší myšlenka, ale často působí až násilně naroubovaná, navíc je celé vyznění textu velmi banální. Písně samy o sobě odpovídají semaforské tradici, nenabízí však nic nového a většinu z nich zapomenete v momentě, kdy dozní.

S ohledem na celkovou koncepci inscenace je poněkud zrádné mluvit o hereckých výkonech, jelikož účinkující vlastně nemají moc co hrát. Jejich postavy postrádají vývoj nebo aspoň nějaký zajímavý osobní příběh. Divák se nic nedozví o jejich motivacích, chování, vlastně ani o jejich osobnosti. Něco by sice mohly naznačovat písně, které zpívají, problém však je, že skladby jsou jednotlivým hercům přidělovány spíše proto, aby v představení zazněly, než že by měly nějakou vypovídací hodnotu o postavách samých. Primární pozornost je soustředěna na dvojici Jiří Suchý a Jitka Molavcová, kteří hrají majitele dvou konkurenčních podniků a jejich postavy jako jediné mají aspoň jakýs takýs background. V podstatě však nijak nevybočují ze své klasické herecké polohy šarmantního stárnoucího gentlemana, respektive lehce zmatené dámy v nejlepších letech. Suchý je na svůj věk neskutečně vitální, což se nebojí ukázat, a Molavcová přímo srší energií, je však otázka, jestli to stačí. Zbylá šestice aktérů je spíše stafáží, která zpívá, případně tančí, ale pro běh a vývoj příběhu není nijak zásadní.

Černá kočka - Bílý pes je stručně řečeno promarněnou příležitostí. Nápad sám má potenciál, dramaturgie však na celé čáře selhává a není úplně jasné, co se tvůrci vlastně snaží říct snad jen s výjimkou toho, že je lepší se dohodnout než spolu bojovat. Jednotlivé především pěvecké výkony jsou dobré, celkovou vyprázdněnost a banalitu inscenace to však nezachrání. Skalní fanoušci Semaforu se nejspíš bavit budou, protože dostanou to, nač jsou zvyklí, tvůrci však nepřináší nic nového ani přelomového a Černá kočka - Bílý pes tak zůstává ryze odpočinkovou záležitostí bez hlubšího přesahu.