Džuniči Saga - Sláma i hedvábí

Japonská kultura je velmi specifická a i dnes, v době globalizace se od té evropské značně liší. Přesto jsou nám dnešní Japonci mentálně mnohem blíže a mezi našimi kulturami dokážeme najít řadu paralel. O to zajímavější je vydat se na exkurzi do časů, které sice nejsou časově až tak vzdálené, ale přesto jako by mezi nimi a současností zela nepřekonatelná propast.

Džuniči Saga je japonský lékař, který zasvětil svůj život péči o potřebné. Během svých návštěv u pacientů s nimi vedl rozhovory o jejich životě a postupně zjistil, že staří lidé, které ošetřuje, mají mnoho zajímavých osobních příběhů, o něž by byla škoda se nepodělit. Do lékařské brašny si proto přibalil taky diktafon a nejen že vyprávění lidí okolo sebe naslouchal, nýbrž jej také nahrával a následně mu dal písemnou podobu. Díky tomu mohla vzniknout kniha pamětí, která přibližuje japonský život před stoletím na příkladu původně malého provinčního městečka Cučiura.

Kniha je v podstatě mozaikou pamětí lidí z nejrůznějších socioekonomických skupin. Autor se v prvé řadě snaží, aby byl výsledný obrázek co nejpestřejší, proto do něj zahrnuje zástupce četných povolání mnohdy spojených s tradičním způsobem života. V jeho vyprávění se objevují především obchodníci a řemeslníci, ale také zemědělci, rybáři, porodní bába nebo gejši. Každý z mluvčích přitom představuje svou žitou kulturu trochu jinak a s ohledem na vlastní vzpomínky. Díky tomu se čtenář může dozvědět řadu informací o tradičních výrobních postupech při přípravě tofu nebo pokrývání střechy, stejně tak však má možnost proniknout do společenské hierarchie nebo se seznámit se zvyklostmi poukazujícími na společenský status. Japonská společnost totiž byla velmi pevně strukturovaná a mezi jednotlivými skupinami existovaly takřka neprostupné hranice.

Každý z vypravěčů si volí téma na základě vlastního společenského zařazení. Gejši obvykle vypráví o různých aspektech svého povolání, aniž by přímo odhalily jeho podstatu, ovšem zmiňují se např. také o různých rituálech nebo druhé světové válce, která na ně měla silný dopad. Velký prostor je věnován různých řemeslníkům, kteří obvykle představují zjednodušené výrobní postupy svých produktů, případně se zabývají specifiky svého povolání. Poměrně silně jsou mezi mluvčími zastoupeny také ženy, které vedle popisů povolání hovoří také o rodině a různých s ní spojených zvyklostech. Jednotliví mluvčí se navíc velmi dobře doplňují, jelikož mnohdy poukazují na různé aspekty téhož. Čtenář má tak šanci udělat si obrázek o tom, jak vypadal život na malém japonském městě, jaká povolání s ním byla spojena i jakými rituály se život a rytmus roku řídily.

Vzhledem k tomu, že mezi pamětníky jsou zastoupeny rozličné socioekonomické skupiny, liší se i způsob vyjadřování. V japonském originále jsou využité různé dialekty i různá míra vyšších vyjadřovacích prostředků spojená s lepším vzděláním. Plně převést tyto rozdíly do češtiny se nepodařilo, byť překladatelka volí různou míru využití obecné češtiny, z něhož se dá odvodit míra vzdělanosti konkrétního mluvčího. Ač je to snaha chvályhodná, místy působí poněkud nekonzistentně, protože hovorové tvary jsou kombinovány s až hyperkorektní spisovností, a vzniká tudíž jakýsi podivný kočkopes. Navzdory tomu však zůstává text velmi čtivý.

Sláma i hedvábí je extrémně zajímavá exkurze do tradiční japonské společnosti, jejíž zvyklosti se čím dál více vytrácí. Autorovi se podařilo sesbírat vzpomínky pestré skupiny pamětníků a poskládat je do koherentního celku, který vytváří velmi plastický obrázek japonského maloměsta před zhruba sto lety. V textu se mluví o různých povoláních, obchodních praktikách či rituálech spojených s rytmem roku i života. Prostor pro vyjádření mají lidé často z úplně opačných konců společenského žebříčku, právě díky tomu je však výsledná freska tak bohatá. Kniha je rozhodně extrémně zajímavým, obzory rozšiřujícím čtením, které může zaujmout nejen ty, kdo se o japonskou kulturu blíže zajímají.