Naši furianti

Autor: Ladislav Stroupežnický

Premiéra: 2. 3. 2023
Uvádění: Národní divadlo

Režie: Martin Františák

Obsazení
Filip Dubský, sedlák, starosta obce Honické - David Matásek
Marie Dubská, žena Filipa - Martina Preissová
Václav, syn Filipa a Marie - Šimon Krupa
Petr Dubský, Filipův otec a výměnkář - František Němec
Jakub Bušek, sedlák a první radní v Honicích - Ondřej Pavelka
Františka Bušková, žena Jakuba - Taťjana Medvecká
Verunka, dcera Jakuba a Františky - Marie Poulová
Valentin Bláha, vysloužilý voják - Radúz Mácha
Josef Habršperk, švec - Ondřej Malý
František Fiala, krejčí - Igor Orozovič
Terezka Fialová, žena Františka - Magdalena Borová
Krystýna Fialová, dcera Františka a Terezky - Eliška Friedrichová
Matěj Šumbal, sedlák a člen obecního výboru - Filip Kaňkovský
Marie Šumbalová, Matějova žena - Lucie Polišenská
Pavel Kožený, sedlák a člen obecního výboru - Vladislav Beneš
Kašpar Šmejkal, sedlák a člen obecního výboru - Marek Daniel
Karel Kudrlička, učitel v Radoticích a písař obce Honické - Matyáš Řezníček
Marek Ehrmann, majitel hospody v Honicích - Csongor Kassai
Markýtka Nedochodilová, cestující obchodnice s dřevěným nádobím - Pavla Beretová
Filípek Fiala - Josef Bánovec
Četník - Pavel Tesař

Délka představení: 2 h 40

Do Národního divadla se v novém nastudování Martina Františáka vrátili Naši furianti. Stroupežnického klasická venkovská komedie o lidské tvrdohlavosti a síle předsudků zůstává i v dnešní době aktuální a nabízí mnoho různých interpretací. Ve Františákově podání se z ní stává i přes dominantní mužské postavy především drama silných ženských charakterů.

Ocitáme se na vsi, kde se veškerá lidská existence točí okolo malicherných sporů a žabomyších válek, které však mohou zásadním způsobem ovlivňovat životy. Vesnice shání ponocného a o místo se uchází hned dva muži - vysloužilý voják a krejčí. Každý z nich má mezi radními podporu a je tedy otázkou, komu nakonec místo připadne. Nejde však zdaleka o jediný problém, který vesničani řeší. Hraje se také o sňatek dvou mladých a zamilovaných nebo čest hned několika občanů. Františák se rozhodl poukázat zejména na to, jak málo stačí, aby se něčí život obrátil vzhůru nohama, a bere si za téma zejména lidskou tvrdohlavost a malost. Zároveň však silně akcentuje postavení žen a staví je do dominantní pozice, přestože by se mohlo zdát, že jejich úloha ve hře patří k těm marginálnějším.

Františák jako už tradičně situuje svou inscenaci do historizujícího bezčasí a byť se kostýmy odkazuje do minulosti, přímo s ní nepracuje. Scéna je vcelku jednoduchá a prostředí se dotváří především hereckou akcí. Dominantní je po celou dobu světlá prkenná podlaha doplněná po levé i pravé straně bílou zdí. V zadní části jeviště je vodní plocha a vpravo před ní hromada roští. Při proměně scény v hospodu nebo dům starosty se stěna spouští i ve středu jeviště, takže dochází k uzavření hrací plochy ze tří stran, zároveň se doplňují jednotlivé kusy nábytku, především stůl a židle. Celkově vyvolává scénografie velmi čistý, ale přesto rustikální dojem. Podobné je to s kostýmy, které se odkazují k historické vesnici, ale nesnaží se o žádnou dobovou autenticitu a mají za cíl spíše postihnout celkovou atmosféru.

Silnou složkou inscenace je hudba, která nejen vykresluje prostředí, ale stává se metaforou jevištního dění. Všichni aktéři totiž jako by byli složkami rozladěného orchestru, který se marně snaží najít správný tón. Zároveň se zde opět dere do popředí téma ženské dominance, protože jsou to právě herečky, kdo vedle členů orchestru skutečně zpívá a tím ostatním udává takt. Občas se jim do toho míchá ještě venkovský učitel, který jako by se snažil určit tak svoje postavení ve vesnické hierarchii. Hudba Matěje Kroupy vychází z lidových motivů a v podstatě si hraje na lidové písničky, což opět přispívá k celkové atmosféře.

V případě Našich furiantů se jen těžko mluví o hlavních a vedlejších rolích, protože byť některé postavy jsou viditelně marginálnější, scénický čas je u všech podobný. Velmi výrazné jsou role starosty Dubského v podání Davida Matáska a prvního radního Buška ztvárňovaného Ondřejem Pavelkou. Ti dva stojí v poměrně ostrém vzájemné kontrastu, jelikož Matáskův Dubský je od pohledu kliďas, kterého jen tak něco nevyvede z míry. Nemá potřebu se předvádět ani přehnaně gestikulovat, vystačí si s pevným postojem a pevným tónem hlasu, který naznačuje, že on ani o krok neustoupí. Zároveň tím ukazuje, že nemá potřebu se předvádět, aby působil autoritativně. Pavelkův Bušek se oproti tomu vyznačuje velkými a prudkými gesty, má tendence ztrácet nervy nebo vztekle vybuchovat a potřebuje působit velikášsky a někdy až posměvačně, aby měl pocit, že to on je pánem situace. Z ženských postav asi nejvíce zaujme Martina Preissová jako Marie Dubská, která se vyznačuje stejnou rozvahou jako její manžel, vyzařuje stejnou přirozenou autoritu a navíc jako by na svět hleděla s ironickým nadhledem, který jí umožňuje glosovat situaci a dominovat scéně.

Nové nastudování Našich furiantů si ze Stroupežnického bere to, co zůstává i v dnešní době aktuální, a na scéně Národního divadla díky tomu vzniká svižná, zábavná inscenace o lidských slabostech a mužském světě, jemuž však dominují ženy. Inscenace má velmi silnou atmosféru, je vizuálně působivá a nezapře obrazivost. Františák skvěle pracuje s jednotlivými charaktery i celkovým vyzněním života na vesnici, takže vytváří příjemnou podívanou, která má potenciál pobavit široké spektrum diváků.