Jak umět krást

Autor: Oleksij Doryčevskyj
Překlad: Jekaterina Gazukina

Premiéra: 24. 3. 2023
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Oleksij Doryčevskyj

Obsazení
Sára Affašová
Beáta Kaňoková
Viktor Dvořák
Katja Gapočka

Délka představení: 1 h 20

Umíte krást? Že ne? A chtěli byste se to naučit? Ukrást se totiž dá prakticky cokoliv. Rohlík v obchodě, spolužákova propiska, cizí manželka... ale třeba taky umění nebo historie. Na celém světě žije ohromná spousta různých národů, ovšem některé, zvláště ty větší, mají pocit, že si mohou přisvojit naprosto cokoliv. Víte například, kdo to byl Hohol? Ne? Ale Gogol, to už vám něco říká, že?

Přestože samostatná Ukrajina existuje podobně jako samostatná Česká republika poměrně krátce, její kultura a umění sahají hluboko do historie. Přesto vám málokdo dokáže na počkání nějaké ukrajinské umělce vyjmenovat, i kdyby je třeba znal. Čím to je? Velkou část ukrajinské kultury si totiž v minulosti přisvojili Rusové a ukrajinský boj za nápravu stále trvá. Oleksij Doryčevskyj se ve svém edukativně koncipovaném autorském kabaretu zamýšlí právě nad tím, jak se dá přisvojit si cizí umění, aniž by vás z něčeho takového kdokoliv podezříval.

Scénografie připomíná velkou dětskou stavebnici, mezi níž se pohybují herci a vlastně si hrají. Scéna je tvořená různými kvádry i nepravidelnými tvary zastupujícími schodiště, skluzavku, pódium i schovávačku. Vizuálně se celá konstrukce odkazuje k dílu ukrajinského modernistického malíře Kazimira Maleviče, protože právě z jeho obrazů zjevně vychází. V pravé zadní části jeviště je potom promítací plátno, na kterém se v průběhu představení zobrazují různé doplňující informace k tomu, o čem je řeč, případně je to, o čem se mluví, názorně demonstrováno. Herci se po scéně většinu času pohybují v bílých kostýmech a parukách, které jenom občas vymění za trochu barevnější převlek, potřebují-li se proměnit z anonymního, byť personalizovaného vypravěče v konkrétní osobu.

Kabaret má velmi edukativní charakter a není pochyb o tom, že Doryčevskému, který svou hru také režíroval, jde primárně o to ukázat ukrajinské umění v kontextu jeho boje za sebeurčení. Zároveň je zde však problematika představována prostřednictvím humorných skečů, které mají mnohdy za cíl zesměšňovat absurditu toho, co je divákovi předkládáno. Inscenace vedle krádeže silně tematizuje také lež a její důsledky včetně problematiky falešného obvinění nebo postavení dvou pravd proti sobě, a zabývá se také identitou. Právě toto téma si za vlastní berou především herci, kteří postupně vystoupí v představení každý za sebe a prostřednictvím monologu se svěří s osobními zkušenostmi stran kradení nebo lhaní. Inscenace je místy až zbytečně edukativní, samotný závěr pak zavání patosem, poselství, které se snaží předat, však v podstatě funguje. Jen to občas trochu vypadá, že jednotlivé dílky, z nichž je inscenace složená, úplně nedrží pohromadě, nebo to celé maličko drhne.

Z hlediska obsazení je inscenace velmi komorní, protože v ní účinkují pouze tři herci, Sára Affašová, Beáta Kaňoková a Viktor Dvořák, doplnění ukrajinskou hudebnicí Katjou Gapočkou. Jejich role nemají konkrétní pojmenování, v podstatě vystupují sami za sebe jako jacísi edukátoři, případně se proměňují v určité postavy pro potřeby jednotlivých skečů. Většinu představení odehraje herecká trojice, kterou ukrajinská hudebnice doprovází buď hudebně, nebo za pomoci zvukových efektů, ona sama vystupuje coby herečka jen velmi málo. Na to, že herci vlastně nemají moc co hrát, je jejich výkon sympatický a uvěřitelný. Nejvíc zaujme Viktor Dvořák, jednak jako jediný muž na jevišti, jednak svým hereckým projevem, který celou dobu balancuje na hraně přehnanosti, aniž by přepadl přes okraj.

I když Jak umět krást má své mouchy, ve výsledku to není špatná inscenace. Z celkového vyznění je jasné, co se tvůrci snaží sdělit, a jejich poselství rozhodně má potenciál podnítit diváka k jeho vlastním úvahám. Je to spíše intelektuální záležitost, která nezaujme masové publikum, protože přece jen vyžaduje jistý kulturní přehled, zároveň však využívá odlehčenou formu k předestření velmi závažných otázek a problémů. I když to, o čem Jak umět krást mluví, je vlastně tragické, inscenace sama je zábavná, aniž by téma shazovala nebo zlehčovala. Je to ale zároveň jedna z těch inscenací, na kterou si každý musí udělat názor sám.