Antiheroes

Autor: William Shakespere, Michal Šesták
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 30. 6. 2023
Uvádění: Divadlo Kámen

Režie: Michal Šesták

Obsazení
Lady Macbeth - Petra Svobodová
Titus Andronicus  - Tomáš Adlof
Ofélie - Karolína Půčková
Richard III. - Martin Dospěl

Délka představení: 1 h

Jak často se vám stane, abyste na jednom jevišti potkali najednou čtyři shakespearovské postavy ze čtyř různých her? Nejnovější inscenace divadla KoMa hledá spojitosti mezi Lady Macbeth, Ofélií, Richardem III. a Titem Andronicem, nechává jejich osudy vzájemně se protnout a ukazuje tak, že Shakespeare může pro současného diváka fungovat nečekanými způsoby.

Tvůrci prostřednictvím inscenace de facto předvádějí genezi zla. Každá ze čtyř postav na scéně prožívá svůj vlastní příběh, zároveň je však ukázáno, že se od sebe ve skutečnosti zas až tolik neliší. Pohnutky, které je pohání, jsou si totiž podobné. Každý ze shakespearovských "antihrdinů" dostane příležitost proměnit se na jeviště z člověka, který neměl žádné zlé ani postranní úmysly v někoho, kdo hnán vlastní sobectvím a ctižádostí páchá zlo. Zajímavá je už samotná volba postav, jelikož vedle klasických padouchů Lady Macbeth a Richarda III. se objevuje nepříliš známý Titus Andronicus z údajně úplně první Shakespearovy hry a Ofélie, která je spíš než antihrdinkou hluboce tragickou postavou manipulovanou svým okolím, která se o svůj pád nepřičiňuje tak výrazně jako ostatní. I v jejím případě se jistě dají najít styčné body, nedá se však označit vyloženě za zápornou postavu. Na druhou stranu, záporných ženských postav je v Shakespearovi jako šafránu a Ofélie do celkového konceptu vlastně dobře zapadá, jelikož jejím údělem je zešílet, což je osud, který do určité míry postihuje i všechny tři zbylé "antihrdiny".

Inscenace pracuje s tím, že divák autora zná a má aspoň základní povědomí o tom, z jakých her jednotlivé postavy pocházejí. Podívaná se dá obsáhnout i bez této znalosti, na druhou stranu s ní si ji divák o poznání víc užije. Tím spíš, že může hledat souvislosti, které se tvůrci snaží podprahově naznačit už jen samotným způsobem inscenování. Představení otevírá slavný monolog o divadle z Jak se vám líbí, následně se už herci přerodí v konkrétní postavy. V úvodu se ocitají ve scénách, které Shakespeare nenapsal, jelikož jsou v nich znázorněny okamžiky jejich dětství a mládí, tedy období, kdy ještě nic nenaznačovalo, v koho se časem promění. Následně už každý odříkává svůj text složený víceméně z jednotlivých monologů. Na jevišti se tak postupně přehraje celý příběh konkrétního "antihrdiny". Zároveň však každý z herců vedle svého hlavního charakteru znázorňuje i nějaký vedlejší, jelikož slouží v podstatě jako sparing partner některému svému hereckému kolegovi. Zvolení konkrétních herců do konkrétních rolí není náhodné, všechny postavy totiž mají určité společné rysy - Richard III. se tak stává Macbethem i Claudiem, vládci bažícími po moci, Titus se proměňuje v Hamleta, tichého mstitele cizích hříchů, Lady Macbeth se stává Gertrudou, spouštěčem celé tragické zrady, a Ofélie je Lavinií, další nevinnou obětí bez příčiny.

Inscenátoři následují shakespearovskou tradici prázdného jeviště, na němž se objevují jenom jednotlivé kusy dekorací nebo rekvizit podle aktuální potřeby. Jsou to především židle nebo lavory s vodou či krví, kterými se dokreslují konkrétní scény. Jinak však režie pracuje hlavně se světlem a do jisté míry také s podkresovou hudbou. Zajímavá je v tomhle ohledu především scéna diskotéky, kde jako by všechny postavy najednou oslavovaly moment svého velkého vítězství či triumfu před tím, než přijde nevyhnutelný pád.

Herecké výkony jsou na amatérskou produkci velmi dobré, zvlášť vezmeme-li v potaz, jak náročný Shakespeare je z hlediska intonace, frázování a udržení divákovy pozornosti. Na jevišti neprobíhá nijak výrazná herecká akce, důležité je spíše to, co postavy říkají a jak to říkají. Nejvýraznější je zřejmě Karolína Půčková jako Ofélie, nicméně především proto, že v rámci své role vedle mluvy také zpívá. Petra Svobodová coby Lady Macbeth v sobě má odhodlanost a tvrdost, jejímu závěrečnému šílenství však něco málo chybí k naprosté přesvědčivosti. Jak Tomáš Adlof coby Titus Andronicus, tak Martin Dospěl jako Richard III. své party zvládají přesvědčivě a zejména jejich závěrečné rezignované zoufalství je velmi působivé.

Antiheroes jsou postaveni na velmi zajímavém konceptu, jelikož tvůrci se rozhodli postavit vedle sebe na jeviště několik záporných postav s podobnými životními osudy a vývojem, které následně zkoumají. Dalo by se skoro říci, že jde o psychologickou sondu zla, toho, kde se vlastně rodí a co jej vyvolává, jelikož lidé se nerodí z principu špatní a až okolnosti mají tu moc proměnit je v monstra. Jde o inscenaci, která do určité míry vyžaduje erudovaného diváka, jelikož znalost Shakespeara výrazně pomáhá k jejímu celkovému pochopení, i pokud vám však tento základ chybí, budete schopní si představení užít.