Vzpoura lásky (Fuente Ovejuna)

Autor: Lope de Vega
Překlad: Anežka Lipusová
Úprava: Pavel Khek, Jiří Janků

Premiéra: 31. 3. 2023
Uvádění: Divadlo na Vinohradech

Režie: Pavel Khek

Obsazení
Komtur - Aleš Procházka
Laurencia - Markéta Děrgelová
Pascuala - Sára Rychlíková
Jacinta - Andrea Černá
Frondoso - Tomáš Dastlík
Mengo - Viktor Javořík
Barrildo - Daniel Bambas
Leonelo - Dominick Benedikt
Florencio - Ondřej Kraus
Ortuňo - Kryštof Rímský
Velmistr - Petr Matyáš Cibulka / František Beleš
Král Don Fernando - Tomáš Pavelka
Královna Isabela - Antonie Talacková
Don Manrique - Jan Krafka
Esteban - Pavel Rímský
Alonso - Jiří Šesták
Juan Rojo - Jaroslav Satoranský
Rodrigo - Zdeněk Palusga
Soudce - Stanislav Moskvin
Cimbranos - David Steigerwald
Juanita - Barbora Poláchová
Fortunata - Sára Černochová
Juan - Jan Battěk
Pedro - Václav Šamárek
Diego de Ciela - Jan Maryško

Délka představení: 2 h 35

Lope de Vega patří k nejplodnějším autorům španělského zlatého věku, přesto se jeho díla na českých jevištích objevují velmi sporadicky, a to i navzdory skutečnosti, že mnohá z nich jsou dodnes aktuální. Vinohradské divadlo se rozhodlo uvést jeho snad nejslavnější drama Fuente Ovejuna v novém překladu a pod názvem Vzpoura lásky coby inscenaci až mrazivě současnou.

Malá víska Fuente Ovejuna trpí tím, že komtur, který ji spravuje, utlačuje jakákoliv lidská práva, bez skrupulí si bere zdejší ženy a o své lidi se v podstatě nezajímá, nemohou-li mu přinést potěšení. Jeho hlavním cílem je zajistit si pohodlný život a věčnou slávu, nikoliv řešit malichernosti obyčejného vesnického života. Je jen otázkou času, kdy lidem dojde trpělivost a rozhodnou se nějak zakročit, přestože by to pro ně vůbec nemuselo dopadnout dobře.

Tvůrci se rozhodli jít hlavně po tématu diktatury a toho, jak se podepisuje na obyčejných lidech a jejich životech. Do popředí silně vystupuje koncept zneužívání moci, silně tematizována je nicméně také ženská otázka, jelikož tvůrci pracují s postavením ženy a jejím právem na sebeurčení. Ženy v jejich inscenaci nejsou jenom poslušnými partnerkami ve stínu mužů, naopak jsou neohroženými bojovnicemi nebojícími se prát za sebe i své blízké. Inscenace je v mnoha ohledech silně feministická, jelikož dává ženským postavám hlas a dovoluje jim jednat coby samostatným myslícím bytostem, které se nemusí podřizovat nikomu a ničemu, pokud samy nechtějí. S ohledem na stáří původního textu je to přístup extrémně moderní.

Khek, jak už bývá u jeho inscenací zvykem, hodně pracuje s atmosférou a jejím budováním. Vzpoura lásky je založená na kontrastech a přelévání dynamiky, jelikož zatímco některé scény jsou hravé a velmi laskavé, jiné jsou mrazivé a neuvěřitelně kruté. Situace jsou takto napsány už v původním Lope de Vegově textu, režie však dovedla tuto dvojakost ještě podtrhnout a umně s ní pracovat. Z inscenace se tak stává hra nepředvídatelného, jelikož nikdy není zcela jasné, kam přesně se bude děj ubírat a jak to nakonec celé skončí. V tomhle ohledu je závěr s vyústěním poněkud hořkosladký. K atmosféře hodně pomáhá i silná vizuální a hudební stránka inscenace. Khek kombinuje bouřlivé španělské rytmy s takřka milostnými baladami, se světlem pracuje od projasněného jeviště po tajuplný šerosvit. Zároveň svícení dost přesně naznačuje a předjímá vývoj děje. Scéna je poměrně abstraktní a spíše náznaková, její nejvýraznější součástí jsou stromové konstrukce rámující jeviště od obou portálů směrem ke středu, které jednak hrají funkci skutečného lesa, jednak na sebe můžou brát i metaforické významy ztráty a bezradnosti. Trochu sporné a z celkového konceptu vypadávající je využití až brechtovského vypravěče, který jako jediný hraje na publikum a tvoří spojnici mezi hledištěm a jevištěm, jelikož je glosátorem veškerého dění. Jiří Maryško jej ztvárňuje dobře, s určitou mírou opovržlivé nadsázky a skryté škodolibosti, problematičnost postavy samotné to však neřeší.

Herecké výkony všeobecně jsou velmi vyrovnané a v mnohých ohledech strhující. Jevišti bezpochyby dominuje Aleš Procházka jako Komtur. Jeho pojetí v sobě má cosi démonického, jelikož jeho Komtur je bezskrupulózní bastard skrývající se za falešnou bodrostí a maskou rádoby dobrotivého strýčka, který to se všemi myslí dobře. Procházka krouží po jevišti, jako šakal či sup na lovu, hraje si se svými oběťmi a každým gestem i slovem dává tušit, že to on je tady pán. V kontrastu k němu stojí Král Don Fernando Tomáše Pavelky, který vyvolává dojem moci, ovšem kombinované s jistou znuděností, skoro otráveností. Tichá a přirozená důstojnost je nicméně poloha, v níž Pavelka vyniká, tudíž nejde o nijak ojedinělý výkon. Dobře pojatá je také postava Frondosa Tomáše Dastlíka, který je nesmělým, trochu bojácným mladíkem neschopným plně docenit vlastní hodnotu. Tváří v tvář své milované působí dokonale nejistě a v jeho bezradné zamilovanosti je něco velmi křehkého. Dokáže se však proměnit s muže bojujícího s vlastním strachem, který pod maskou předstírané odvahy brání své milé i spravedlnost. Z ženských postav nejvíce zaujme Laurencia Markéty Děrgelové, která má největší prostor a je suverénně nejdominantnější. Děrgelová je velmi dobrá v poloze odvážné bojovnice, kterou nedokáže zlomit ani to nejhorší ponížení, trochu nicméně bojuje s jemnější rovinou své role a v její zamilovanosti je něco nepříjemně drsného. Jako by měla potřebu pořád bojovat a odmítala ukázat křehkost. Milenecký pár to sice staví do zajímavého kontrastu, trochu to však zároveň narušuje jejich vzájemnou chemii.

Vzpoura lásky je dobrá inscenace s obrovským přesahem, která překvapí svou aktuálností i celkovým pojetím. Koncepčně hodně vybočuje z toho, nač jsou diváci Vinohradského divadla zvyklí, to však nemusí být nutně špatně. Tvůrcům se povedlo vytvořit vizuálně působivou, herecky silnou a tematicky velmi aktuální inscenaci, která nepostrádá dynamiku a staví především na velmi silné atmosféře. Pokud máte Pavla Kheka nakoukaného, pak poznáte jeho rukopis, není však pochyb o tom, že odvedl velmi dobrou práci.