Bez roucha

Autor: Michael Frayn
Překlad: Jaroslav Kořán

Premiéra: 9. 7. 2023
Uvádění: Studio Dva

Režie: Ondřej Sokol

Obsazení
Dagmar Kyselá, Paní Clackettová - Zlata Adamovská
Vladimír Boháč, režisér - Petr Štěpánek
Bohuslav Kaška, Zloděj - Miroslav Vladyka
Ondřej Silný, Roger Tramplemain - Petr Stach
Katchka_Theatro_Official, Vicki - Jana Stryková
Marián Mach, Philip Brent, Šejk - Petr Pěknic
Táňa Eghard Zapletalová, Flavia Brentová - Lucie Pernetová
Josefína Šprtáková, asistentka režie, nápověda - Anežka Rusevová
Milan Rolník, představení řídí - Václav Jílek
Robert Zaspal, mistr zvuku i světel - Václav Liška / Zbyněk Šporc

Délka představení: 2 h 20

Jak to dopadne, když se skupinka mizerných herců rozhodne nacvičit kus snad ještě mizernější, než jsou oni? Je předvečer premiéry, všichni už doslova melou z posledního, ale protože scéna dorazila pozdě, je potřeba si ji pořádně osahat a všechno na ní vyzkoušet. Navzdory pozdní noční hodině tak probíhá generálka, která rozhodně nejde podle režisérových představ. A to je teprve začátek.

Když vás někdo sponzoruje, logicky očekává, že jeho jméno bude vidět. A pokud jste divadelní společnost neznámého jména, hodí se kdokoliv ochotný zafinancovat váš provoz. Herecká skupina pod vedením režiséra Vladimíra Boháče proto secvičuje kus o sardinkách, v němž sice nejspíš nikdo z nich nechce hrát, ale který jim zaplatí složenky. Problém je, že nic nejde tak, jak je naplánováno. Dveře se neotvírají nebo naopak nezavírají, rekvizity se povalují na naprosto nečekaných místech, herci zapomínají své narážky a na scénu si chodí, jak je to napadne... Co na tom, že další den je premiéra, a všechno by tudíž mělo šlapat jako dobře namazaný stroj.

Drama Michaela Frayna patří k celosvětově velmi oblíbeným a na jevištích se objevuje pravidelně, jenom letos si ji na svůj repertoár zařadila tři různá česká divadla, a to v profesionálním i amatérském provedení. Ostatně není se co divit, že právě amatéry tak láká, když jde o komedii plnou špatných herců a jejich stejně mizerných hereckých výkonů. Paradoxně však právě tato skutečnost vyžaduje skutečnou hereckou brilantnost, bez níž sice vznikne zábavná, nikoliv však nezapomenutelná podívaná. Žel bohu, ve Studiu Dva se herecké výkony blíží spíše průměru, takže inscenaci zachraňuje víceméně pouze Fraynův text.

Komedie je skvěle vypointovaná a kombinuje konverzační humor s tím situačním. Autor sám dává návod, jak inscenovat, jelikož veškeré komické situace jsou součástí textu, a je tedy spíše na tvůrcích, jak se je rozhodnou pojmout. Hra totiž nedává příliš mnoho prostoru pro experimentování, a to stran herecké akce ani scénografie. Její hlavní součástí je konstrukce imitující patrový dům - v levé části je schodiště vedoucí nahoru na ochoz, kde se nachází čtveřice dveří do jednotlivých pokojů. V přízemní části je velké okno, vstupní dveře a další dvoje dveře do místností. V popředí pak pohovka a stolek s telefonem. Dům působí středostavovským dojmem, vybavení dává dojem jistého snobství. Stejné je to i s kostýmy imitujícími vyšší střední vrstvu ale  bez jednotné stylizace. 

Část představení se odehrává v prostorách domu, část potom v momentě, kdy se scénografická konstrukce otočí a následuje pohled do zákulisí. V tu chvíli jako by vlastně probíhala dvě představení najednou - to, na které se diváci dívají, a to fiktivní, které fiktivní herci hrají pro fiktivní publikum. Problém je, že bez ohledu na to, které prostředí je zrovna využíváno, lehce drhne temporytmus, herci působí, jako by vlastně nevěděli, co mají na scéně dělat, a spíše se jen tak bezradně plácají sem a tam. Situacím tak dost často chybí správné načasování, čímž představení ztrácí na vtipnosti. Nejdynamičtější a nejzábavnější je závěrečná část, v níž na jevišti vzniká v podstatě jeden velký nekontrolovatelný chaos, který se herci ze všech sil snaží zachraňovat, čímž ho jenom umocňují. S ohledem na poměrně se vlekoucí první půlku je však otázka, zda toto zaktivizování všech nepřichází přece jen trochu pozdě.

V případě Bez roucha jsou alfou a omegou všeho herecké výkony. A přesně tady inscenace Studia Dva selhává. Na jevišti se sice pohybují herci, jejichž tváře diváci dobře znají z televizních obrazovek, jednotlivé výkony však nejsou nijak ohromující. Hra je založena na tom, že jinak dobří herci předstírají, že jsou špatní herci snažící se hrát si na dobré. (Snad jste se v té větě právě neztratili :D) Problém je, že v případě této inscenace herci působí spíše jako banda nadšených ochotníků, která není herecky úplně přesvědčivá. Asi nejvíce zaujmou Petr Stach a Jana Stryková, on jako ukázkový seladon, který je přesvědčen o vlastní dokonalosti a má všechno včetně své partnerky dokonale na háku, ona jako husička, jejímž hlavním úkolem je být hezká. V momentě, kdy se ocitnou na scéně, se stávají tahouny představení a poutají k sobě veškerou pozornost. Jejich výstupy nepostrádají komičnost a mísí v sobě vyváženou směsici civilnosti a nadsázky. Kdo naopak zaujme nejméně, je Petr Štěpánek v roli přísného režiséra, jemuž pomalu začínají téct nervy. Štěpánek nepostrádá charisma, přesto jako by jeho režisérovi chyběl švih. Je snad až příliš klidný, jeho výbušnost není uvěřitelná a ze všeho nejvíc působí rezignovaně a unaveně, takže jeho slova a činy se dostávají do příkrého rozporu.

Bez roucha ve Studiu Dva je typicky komerčním kusem, který víc než na kvalitu provedení láká na známé tváře. Text hry je sám o sobě vtipný, byť se jedná o frašku, takže nemůžete čekat žádnou velkou hloubku ani přesah. Je to inscenace určená čistě pro zasmání a jako taková svůj účel plní. Škoda jen, že herecké výkony nejsou přesvědčivější, vlastně působí spíše jako trochu přehnaný civil, což s celkovým fraškovým charakterem inscenace a zejména původního textu neladí. Jako celek je Bez roucha relativně zábavnou podívanou pro nenáročného diváka, která má svoje chyby, ale pobavit dokáže.