Já, Johan*a

Autor: Charlie Josephine
Překlad: Hana Pavelková

Premiéra: 11. 11. 2023
Uvádění: Divadlo Komedie

Režie: Alžbeta Vrzgula

Obsazení
Johan*a - Martina Jindrová
Karel - Petr Jeništa
Tomy - Jiří Svoboda
Jolanda - Karel Vladyka /PiNKBUS/
Marie - Alyssa Dillard /PiNKBUS/
Q - Martin Talaga /PiNKBUS/
Muž, voják - Michal Sikora
Muž, voják - Jakub Spišák
Žena - Petra Lustigová
Dunois - Zbyšek Humpolec

Délka představení: 1 h 35

Johanka z Arku, jedna z nejvlivnějších osob středověku, která dokázala strhnout davy a vést je do bitev. Kým však ve skutečnosti byla? A kým by se v jiné době možná mohla stát? Drama Charlie Josephine představuje Johanku jako bojovnici za právo na sebeurčení, za sebe i za stovky a tisíce lidí stejných jako ona. Stává se hlasem LGBTQI+ komunity, připravená hájit svůj názor až do skonání věků.

Ocitáme se v blíže neurčeném bezčasí, kde se objevuje Johy a začíná vyprávět svůj příběh. Nechce totiž, aby se ke slovu opět dostávali jenom mocní muži, kteří mají ve zvyku dějiny psát, a to podle svých vlastních představ o jejich správnosti. Johy s touhle premisou nesouhlasí, chce svůj příběh odvyprávět podle svého nejlepšího vědomí a svědomí tak, jak to vidí právě on*a. Odmítá být jenom bezvládnou, pasivní loutkou v cizích rukách. Je to jeho/její příběh a má tedy právo podělit se s ostatními o svou vlastní verzi.

Autor se drží historických reálií a nijak svévolně od nich neuhýbá, takže text poměrně věrně kopíruje životní osudy Johanky z Arku, zároveň však zachycuje její příběh s ohromným přesahem do současné problematiky. Jedním z hlavních témat je v něm totiž identita a právo každého z nás o ní rozhodovat. V době, kdy se čím dál častěji objevují nejrůznější formy jinakosti a termíny jako normálnost nebo normální se stávají jenom vágními, překonanými a nic neříkajícími pojmy, je podobné poselství extrémně důležité a má schopnost s diváky hluboce rezonovat. Stejně tak skutečnost, že jazyk je živý organismus a někdy nám jeho hranice prostě nestačí, takže je třeba je bez ustání ohýbat, posouvat a přizpůsobovat. Příběh tak sice vychází z dobových reálií, zároveň však velmi výrazně tematizuje problémy LGBTQI+ komunity a představuje různé způsoby, jak se popasovat s přístupem k vlastní identitě. Postavy na jevišti zastupují různé skupiny - jedna za právo být sama sebou otevřeně bojuje, jiná svou pravou totožnost radši skrývá, další se snaží ostatní přesvědčit, že jejich přístup k sobě samým je špatný, protože neodpovídá většinovému názoru, který by měl být jako jediný kodifikován a přijímán... Hra ukazuje jinakost v celé její duhové škále a dává každému z diváků možnost se identifikovat s tím, kdo je mu osobně nejblíž. Jak totiž z celkového poselství jasně vyplývá, ve skutečnosti se od sebe zas tak moc nelišíme, protože všichni jsme v první řadě lidmi. Zatímco text sám je však velmi silný a plný hlubokých a podnětných pasáží, inscenace jej nedokáže plně vytěžit a kulhá na obě nohy.

Městská divadla pražská se rozhodla přizvat ke spolupráci platformu PiNKBUS sdružující queer umělce a implementovat do inscenace prvky drag queen a drag show. Problém je, že tvůrci to nedělají nijak důsledně. Krom jediného (a nutno podotknout, že nepříliš dobrého) drag čísla se s tímto žánrem nijak nepracuje, a i když se tvůrci na jednu stranu snaží provokovat, na druhou jako by se toho zalekli a radši rychle nabrali zpátečku. Vzniká tak podivný hybrid, který už s ohledem na poměrně extravagantní kostýmy má daleko k civilnosti, zároveň však ani není dostatečně provokativní. Divák zůstává ztracen v tom, co se mu vlastně tvůrci snaží sdělit a jaké téma si vybrali jako hlavní. Z textu jich vyplývá celá řada, žádné však není inscenačně pořádně podpořeno, takže vzniká dojem povrchní inscenace, která by strašně ráda odvyprávěla všechno, ale v konečném důsledku neříká skoro nic.

Výraznou roli hraje vizuální složka, která zaujme na první pohled. Scénografie není nijak komplikovaná, sestává z několika drátěných kusů nábytku, na němž postavy porůznu posedávají, a portálu v zadní části jeviště. Vlevo nad ním se využívá také balkón, byť funkčnost tohoto řešení je poněkud sporná. Kostýmy jsou zajímavou kombinací civilnosti a provokativní extravagance. Na barevné škále převládají tmavé odstíny rozbíjené výraznými barevnými kombinacemi. Silně zastoupena je červená, ale stejně tak královský purpur nebo smaragdově zelená. V řadě momentů navíc kostýmy vypadají, jako by vypadly z BDSM lekce.

Už bylo řečeno, že inscenace jako celek není příliš dobrá, což je částečně dáno i hereckými výkony, respektive obsazením neherců do výrazných a pro děj důležitých postav. Největším přešlapem je v tomhle případě Karel Vladyka jako královna Jolanda. Obsazení ženské postavy mužem není nijak nové a v tomhle případě ani příliš funkční, jelikož tvůrci tím nepodtrhávají žádné z témat, o kterých chtějí hrát. Skutečným problémem nicméně je fakt, že Vladyka nemá nijak výrazné charisma, takže na scéně nedominuje, a už vůbec nedokáže strhnout svým herectvím. To je totiž nulové. Jeho text je obsahově extrémně silný a sděluje řadu zásadním věcí, k divákovi však nedoletí. Jeho projev je totiž monotónní, schází mu prožitek i správná intonace nebo cit pro dramatičnost. Spíš to působí, jako by se ze všech sil snažil říct všechno, co se naučil nazpaměť, ale ve skutečnosti neměl nejmenší ponětí, o čem to vlastně mluví. Herecky naopak vynikající jsou Martina Jindrová v titulní roli a Petr Jeništa coby král Karel. Jeništa hodně hraje hlasem, jeho výraz má tisíce drobných nuancí a celý tělesný gestus napomáhá jeho podání Karla jako trochu otráveného a trochu bezradného muže, který ze všeho nejvíc touží zjednat si respekt a obklopit se mužskou společností, ale je stále dokola nucen podrobovat se ženám a jejich rozmarům. Jindrová jako Johy je vlastně velmi civilní, i ona hraje hlavně hlasem a její pojetí role v sobě má neuvěřitelnou míru klidu smísenou s určitou bezradností. Její postava není režijně úplně promyšleně uchopená, někdy se skoro zdá, že sami tvůrci nevěděli, co s ní, Jindrová se však s tímto nedostatkem pere skvěle.

Já, Johan*a je inscenace, která se úplně nepovedla. Text hry je skvělý a otevírá řadu zásadních otázek, zpracování však působí nedotaženě a nerozhodně. Jako by tvůrci sami nevěděli, co chtějí sdělit a jak. Na jednu stranu se velmi snaží být civilní, ovšem nejsou dost, na druhou stranu touží provokovat, ale ani tady ne v dostatečné míře. Výsledkem je jakýsi rozpačitý mezistupeň, který sice neprovokuje, ovšem ani nijak výrazně nezaujme. Už jen pro zobrazované téma inscenace za návštěvu stojí, protože bezpochyby dovede ponouknout k zamyšlení, v mnoha ohledech je to však bohužel promarněná příležitost.