Cesta dlouhým dnem do noci

Autor: Eugene O'Neill
Překlad: Ester Žantovská

Premiéra: 23. 3. 2024
Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: Ivan Buraj

Obsazení
Mary Tyronová - Barbara Lukešová
James Tyrone - Jan Vondráček
Jamie Tyrone - Matyáš Řezníček
Edmund Tyrone - Samuel Toman
Služebná Cathleen - Štěpánka Fingerhutová / Táňa Malíková
Terapeut - Daniel Wagner

Délka představení: 3 h 15

Žádná rodina není dokonalá. Každá má své problémy a traumata, s nimiž se musí vyrovnávat. Občas jsou však zakopána tak hluboko pod povrchem, že rozežírají všechny zevnitř a ženou je stále blíž vlastní destrukci. Cesta dlouhým dnem do noci Eugena O'Neilla je považována za jedno z nejlepších amerických dramat, které definovalo celou moderní éru zaoceánské divadelní tvorby. Autor se přitom inspiroval svou vlastní rodinou a zážitky z mládí, které ho formovaly.

Nacházíme se na počátku 20. století v domě, kam se rodina uchyluje během léta, aby tady strávila dovolenou, a čeká nás jeden jediný den v její společnosti. Na první pohled všechno působí jako idylka, při hlubším zkoumání je však jasné, že je to pohoda jenom zdánlivá. Každý z přítomných totiž s něčím bojuje a marně hledá způsob, jak s ostatními koexistovat v jednom prostoru, aniž by je příliš zatěžoval, ale zároveň neutrpěl újmu. Máme tady otce a živitele rodiny, který je škrt, pro korunu by si nechal koleno vrtat a neustále se ohání tím, že nemá peníze. Přitom je zatížen spoustou hypoték, protože má potřebu zkupovat úplně zbytečné pozemky, pro něž stejně nemá využití. Vedle něj žije matka, jeho žena, která tráví čas doma nebo v léčebnách podle toho, v jakém životním stádiu se právě nachází. Od porodu nejmladšího syna je psychicky i fyzicky zničená a závislá a přes podporu rodiny se nedokáže z bludného kruhu opiátů vymotat. V domě rodičů se nachází i jejich dva synové - ten starší, béčkový herec s odporem k vlastní práci, který hledá útěchu v hrdle láhve, a mladší se sklony k melancholii, jenž se v životě plácá a nedokáže se rozhodnout, co by vlastně chtěl nebo měl dělat. Rodinu doplňuje ještě sezónní služebná, která k nim ani ke své práci nemá v podstatě žádný vztah a jsou pro ni jenom prostředkem, jak si vydělat na živobytí. Jednotliví členové domácnosti žijí vedle sebe, nikoliv spolu, uzavírají se do vlastních niterních světů, nedokážou otevřeně komunikovat a postupně se ničí a užírají. Atmosféra houstne, eskaluje a směřuje k závěrečnému konfliktu.

O'Neillův text je navzdory svému stáří nadčasový a v dnešní době vlastně i velmi aktuální. Jeho inscenace v Dlouhé je však lehce problematická a působí takřka bezradně. Může se sice opřít o propracované herecké výkony založené na silném psychologickém prožitku, ve více než tříhodinové inscenaci však ani herecký um protagonistů nestačí k tomu, aby si udržel divákovu pozornost od začátku do konce. Inscenace působí, jako by se tvůrci v čele se režisérem Ivanem Burajem nedokázali rozhodnout, jak vlastně chtějí O'Neilla pojmout, takže to nějak zkouší a doufají, že výsledek bude koukatelný. Což o to, on je, ale přesto působí roztříštěně. 

První půle navzdory pomalému tempu vlastně vcelku příjemně plyne, a jelikož se tady postupně rozkrývají jednotlivé vztahy, není problém jít s postavami. Rušivě působí pouze přechody mezi jednotlivými scénami, kdy dochází k prudkému setmění scény, aby se na ní herci mohli přeskládat. Je to zbytečné a diváka to vytrhává z atmosféry. Ještě větším vytržením je potom scéna z rodinné terapie v druhé půli, která má sice nejspíš sloužit jako aktualizační moment, ale prostě nefunguje. V jinak silně realistické inscenaci působí jako pěst na oko, rozbíjí atmosféru a narušuje celkovou plynulost. Všechny následné dialogy jsou příliš dlouhé a po určité chvíli sklouzávají k repetitivnosti. Závěrečný obraz nepostrádá sílu, z celkového konceptu se však podobně jako terapeutická scéna zcela vymyká.

Scénografie je realistická, téměř otrocky popisná, čímž od začátku nastavuje atmosféru. Nacházíme se v plně vybaveném obývacím pokoji rodinného domu, který by měl být hřejivým srdcem domu a na první pohled tak i působí, zdání však klame a zdejší útulnost se stává dějištěm všech rodinných dramat. Všechno tady evokuje středostavovskou americkou rodinu počátku 20. století. Sedací souprava, houpací křeslo, bar, lustr i lampy na zdech. Historizujícímu ladění odpovídají i kostýmy evokující domácký poklid, které však částečně mluví i o svých nositelích a především jejich potřebě schovávat se za maskami vylhaných identit.

Všichni herci byli vybaveni porty, je však otázkou, zda to bylo správné rozhodnutí, jelikož kvůli nim dochází k hlasovému zkreslení. Zároveň je kvůli tomu poněkud matoucí částečné využití předtáčených zvukových stop. V některých momentech herci na scéně nemluví a zvuk jde ze záznamu. Dalo by se to považovat za jakési vnitřní monology jejich postav a zřejmě to tak i bylo zamýšleno, problém však je, že zvukově není mezi nimi a klasickou mluvou rozdíl. V některých momentech navíc herci na scéně navzdory záznamu pohybují rty, a to ne vždy zcela synchronně se zvukem, což po chvíli začne rušit a ještě víc to rozbíjí dojem vnitřního monologu.

Alfou a omegou inscenace jsou v tomto případě herecké výkony. Každý z hlavních protagonistů může rozvinout vcelku široké pole hereckých prostředků, protože inscenace kombinuje civilní pasáže s emočně vyhrocenými. Vynikající je zejména Barbara Lukešová jako Mary Tyronová, která sice zpočátku působí mírně rozpačitě, ovšem v momentě, kdy její postava sklouzne zpět do drogového pekla, proměňuje se v trosku jen stěží si udržující zdravý rozum. Propuká v nekontrolovatelné záchvaty smíchu, potácí se sem a tam, obtížně artikuluje a je emočně labilní - v jednu chvíli rozjařeně tančí po pokoji, v druhou zuřivě, téměř hystericky ječí. Jan Vondráček v roli Jamese Tyrona předvádí svůj standardní výkon. Je to unavený a vlastně poměrně rezignovaný muž, který už se nesnaží přesvědčit ani sám sebe, že všechno bude v pořádku, protože zavírat oči je nepoměrně snazší než čelit realitě. Matyáš Řezníček a Samuel Toman jako bratři Jamie a Edmund nejsou příliš výrazní, a přestože se na scéně neztratí, zároveň ani extrémněji nezaujmou.

Cesta dlouhým dnem do noci je z hlediska zpracovávaných témat velmi aktuální a bez ohledu na stáří textu má co předat, inscenace jako taková ale není bez chyb. Tahounem jsou bezpochyby herecké výkony postavené na hluboce procítěném psychologickém herectví, řada inscenačních momentů je ovšem sporných. Ať už jde o scénu rodinné terapie, porty nebo násilné zatmívačky, ani nemluvě o monstrózní stopáži. Z inscenace v některých místech dýchá bezradnost inscenátorů, kteří sice vědí, co by rádi řekli, ale perou se se způsobem, jak to udělat. Rozhodně to není průšvih, nejde však ani o to nejlepší, co se v Praze nabízí k vidění.