Duben pro mě byl v mnoha ohledech překvapivě náročný, jelikož jeho většinu jsem obětovala přípravám na naše jarní premiéry. V rámci spolku jsme totiž měli rovnou dvě a pro jistotu i dvě reprízy, což znamenalo minimum volna a spoustu času na jevišti. Stihla jsem si ale udělat i krátký italský výlet a v rámci Barevného čtení přelouskala i další kus svých nekonečných domácích zásob.
Duben se ukázal jako velmi náročný, pokud jde o organizování času, protože mi nevybylo právě moc volna. Jeden víkend jsem si i přesto našla a odletěla do Itálie, protože Volotea začala provozovat linku do Verony a spustila ji za zaváděcí ceny. Do tohohle města se sjíždí hlavně romantici a milovníci Shakespeara, protože Romea a Julii zná prostě každý. Verona toho ale nabízí mnohem víc než jen dům s údajným (a falešným) Juliiným balkónem. Pokud byste chtěli nasát trochu atmosféry, klasicky jsem pro vás natočila video a mám i článek s nějakými těmi tipy.
Jinak se můj duben nesl hodně ve znamení zkoušení a příprav na premiéry. Pokud však počasí dovolilo, vyrážela jsem se odreagovat aspoň na procházky do Stromovky. Párkrát dokonce došlo i na čtení venku, které si vždycky moc užívám. Pokud jde o kulturu, zavítala jsem ještě do Národního muzea na výstavu o baroku u nás a v Bavorsku a s rodiči jsme oslavili mamčiny narozeniny, tentokrát ve francouzské restauraci La Gare.
Přestože času bylo pomálu, nemohla jsem si odpustit ani divadlo, však už mě znáte. V úvodu měsíce jsem se rozhodla dát si repete, pokud jde o Hamleta v ABC, a musím říct, že i při opakované návštěvě jsem si to užila. Zašla jsem taky do Švanďáku na Annu Kareninu, což ve výsledku nebylo zlé, ale vlastně mě to ani neohromilo. Hodně specifickým divadelním zážitkem byl Ježíš je na Tinderu. Ani tohle nebylo vyloženě špatné, ale s poloviční stopáží by to fungovalo o poznání líp (pokud nebylo cílem autora přítomné unudit k smrti). Rozhodla jsem se zopakovat si taky Baladu pro banditu, což bylo fajn a po delší době (čti zhruba po měsíci) jsem si tak mohla v divadle zase užít nějakou hudební věc. A úplný závěr měsíce patřil divadlu v Dlouhé a jejich premiérové inscenaci Cesta dlouhým dnem do noci, k níž bych taky měla nějaké ty výhrady. Krom toho jsem i čtyřikrát hrála, protože jsme měli premiéru a první reprízu našich jarních novinek Lord, láhev a zločin a Záhada rudé růže.
Kino se v dubnu opět nekonalo (což u mně asi ani není nic překvapivého), takže jsem jenom brouzdala po streamovacích platformách a zkoumala, co bych tak mohla vidět. Na Netflixu jsem objevila snímek Irish Wish, což byla nehorázná blbost, ale jako oddechovka pro zasmání vlastně fajn, stejně tak jsem narazila na snímek Mr. Malcolm's List, což námětově bylo fajn, ale chyběla mi tam trochu větší chemie mezi hlavními hrdiny. Taky jsem se rozhodla naladit na pohádkovou notu a už poněkolikáté si pustila Princeznu zakletou v čase, protože si nemůžu pomoc a prostě mám tenhle snímek moc ráda. A s Bedekrem jsem procestovala další stát, tentokrát svou milovanou Itálii.
A konečně se dostáváme ke knížkám. Dohromady jsem zvládla devět kousků, dva z toho byly posudky, ale o jednom z nich si v červnu, až vyjde, povíme něco víc. :) Celý duben se pro mě jinak nesl ve znamení Barevného čtení, to znamená, že jsem si losovala barvy a podle nich potom vybírala knihy, které budu číst. Až na výjimky jsem měla docela šťastnou ruku, protože byť šlo spíš o náročnější knížky, dost jsem si to užila. Měsíc jsem nicméně zahájila recenzákem, a sice detektivkou Pouto krve, která hodně tematizuje především rodinné vztahy. Nebylo to nijak originální, ale vlastně příjemné čtení. Pak už přišla řada na vylosované barvy. Jako první jsem přečetla Zloděje hvězdného prachu, fantasy inspirovanou pohádkami Tisíce a jedné noci, což je první díl série. Našla bych na tom sice nějaké mouchy, ale vlastně mě to bavilo. Další přišla na řadu Vyšlapaná čára od Sary Baume, která velmi pěkně tematizuje ztracenost generace mileniálů. Na vlně odeonek jsem pokračovala i s románem Bez domova, který je zasazen do Jižní Afriky a autorka v něm řeší hlavně téma kořenů, ovšem taky počínající apartheid. A ještě jedna kniha z Odeonu do třetice, tentokrát Přízrak v hrdle, v němž se autorka zabývá osudy jedné pozapomenuté irské básnířky. Povedlo se mi také dočíst Klub nenapravitelných optimistů, který jsem načala už v březnu, ale časově ho pořád nezvládala dokončit. A musím říct, že ta kniha je naprosto fenomenální. No a závěr měsíce patřil Karikovi a jeho Hlubině, což byl docela přešlap. Oceňuju, že kniha nepostrádá napětí ani skvělé thrillerové motivy, ale zejména se závěrem jsme si neporozuměly.
Pokud byste si o některé knize chtěli počíst víc, můžete se prokliknout na recenzi a samozřejmě pro vás mám i video.
Žádné komentáře:
Okomentovat