Konec rudého člověka

Autor: Světlana Alexijevičová
Dramatizace: Daniel Majling
Překlad: Kateřina Studená

Premiéra: 3. 3. 2022
Uvádění: Divadlo v Dlouhé

Režie: Michal Vajdička

Obsazení
Major Alexejev - Jan Vondráček
Marusja Ivanovna - Johanna Tesařová
Grigorij Ivanovič - Tomáš Turek
Věra - Magdalena Zimová
Boris - Jan Sklenář
Igor - Samuel Budiman / Šimon Kučera / Alex Mojžíš / Michael Polák
Irina - Štěpánka Fingerhutová
Sergej - Pavel Neškudla
Jurij - Miroslav Zavičár
Lena - Marie Poulová
Pavel - Samuel Toman
Vladimír - Martin Matejka
Novinářka - Klára Oltová / Marie Turková
Poskok Saša - Jan Staněk / Antonín Brukner
Bachař - Daniel Deutscha / Tomáš Zvědělík
Kameraman - Ondřej Kapal / Miroslav Janeček

Délka představení: 2 h 50

Sovětský režim v Rusku vzal za své, ale některé věci se nemění. Staří vymírají, na jejich místo přicházejí mladí a neutuchající koloběh násilí a kolaborace zvesela pokračuje. Vítejte na východě osídleném spoustou směšných postaviček hledajících si místo ve světě, jemuž ani trochu nerozumí. Trochu černá komedie Konec rudého člověka vznikla na motivy příběhů z pera Světlany Alexijevičové, v nichž přibližuje konec sovětského Ruska z mnoha různých pohledů.

Dramatizace Daniela Majlinga staví do popředí jedinou rodinu, v níž se střetávají velmi rozmanité charaktery, mezi nimiž vládnou nejen názorové, ale i generační střety. Představte si průměrnou středostavovskou rodinu kdesi v Rusku, k níž náleží progresivně smýšlející jedinci toužící po svobodě, stejně jako zapřisáhlí tradicionalisté dychtící po tom, aby se vrátily staré dobré časy. Potkáte se s umírajícím generálem, který bez skrupulí popravoval své vlastní kolegy a spolubojovníky, snad si dokonce užíval jejich utrpení nebo k němu minimálně otupěl, s jeho věčně nespokojenou manželkou, která se neustále schovává za své migrény a do ostatních rýpe pro sebemenší maličkost, strýcem, který si prošel gulagem a od té doby se nedokáže zahřát, starší dcerou, která kolem sebe věci nechává prostě plynout, jejím buřičským manželem i synem, pro nějž je znakem národní hrdosti smrt, mladší dcerou neschopnou postavit se sama za sebe... Děj je tvořen jednotlivými mikroepizodami z jejich společného soužití, které pomáhají definovat duši ruského člověka a nastavují zrcadlo i naší vlastní společnosti.

Inscenace zaujme hned v úvodu působivou scénografií. Jako bychom totiž na dění nahlíželi skrz stěnu domu, v jehož centru představovaném obývacím pokojem se odehrávají všechna dramata. Stěny jsou obloženy vzorovanými koberci, na každém vhodném kusu nábytku se povaluje nějaký nevkusný přehoz, nesmí chybět busta Lenina a obrázky odkazující k dávné minulosti na stěnách. Vedle zjevného má však dům řadu tajemství čekajících na odhalení, protože jeho obyvatelé jsou jen málokdy tím, kým se na první pohled zdají být. Skrývají se před světem i vlastní identitou a utíkají do vzpomínek nebo prázdných frází.

Tvůrci si velmi pěkně pohráli s žánrovou neukotveností, jelikož jejich inscenace v mnohém připomíná grotesku. Celkový tón je tragikomický, jelikož na jevišti vzniká mnoho vtipných, často až absurdních situací, které se však velmi snadno přelévají v momenty, z nichž tuhne úsměv na rtech. Odlehčený, zábavný moment se může jako lusknutím prstů proměnit v okamžik hrůzy a děsu, atmosféra se po celou dobu nezbaví jisté tísnivosti, protože se zdá, že v duši ruského člověka je zakořeněno cosi, co ho žene vstříc životním tragédiím.

Inscenace nemá hlavní a vedlejší postavy, je to kolektivní drama, v němž každý jednotlivý protagonista je pouze součástí větší skládačky. Herci fungují jako dobře propojený kompaktní celek, skvěle na sebe reagují a vzájemně se nejrůznějším způsobem doplňují či zrcadlí. Ať už tím, jak jsou vystavěny jejich charaktery, nebo samotným hereckým projevem. Více nicméně zaujmou mužští protagonisté. Jan Vondráček coby Major Alexejev moc dobře ví, že umírá, ale navzdory tomu si hodlá užívat život do posledního dechu. Je to starý nerudný cholerik s vypitým mozkem, který se rád ztrácí ve vzpomínkách na vlastní slavnou minulost a nedokáže se ubránit hrdosti nad vším, co během války i po ní dokázal. Jan Sklenář jako Boris zastupuje radikální křídlo. Je to člověk nové doby, který dovede mlčet a přikyvovat, ale v momentě, kdy vycítí příležitost, neváhá se jí chopit a bojovat za ideály, jež by byly jen o pár let dřív nemyslitelné. Tváří v tvář drsné ruské realitě a zvrácenosti její ideologie však propadá otevřenému zoufalství. Pavel Neškudla coby Sergej zase na první pohled působí jako ňouma. Nepadnoucí košile, přihrblé držení těla, trochu přiblbý úšklebek... Něco v jeho vystupování však dává tušit, že je sviní neštítící se vůbec ničeho, dovede být tvrdým obchodníkem a je mu úplně jedno, koho pošle ke dnu. Miroslav Zavičár jako Jurij, který nechce nic jiného než klid a trochu lásky od manželky, je však vystavován ponižování, které snáší s útrpností, ale zároveň stoickým klidem. Sám sebe podceňuje a považuje se za nedostatečného, přestože díky svým morálním hodnotám i životnímu přístupu ostatní vysoce přesahuje. Z ženských postav nejvíce zaujme Johanna Tesařová v roli semetriky Marusji Ivanovny, která jako by si dala za cíl všem okolo ztrpčovat život, ovšem zároveň ze sebe dělat nepochopenou oběť, jíž navzdory křehkému zdraví všichni neustále hází klacky pod nohy.

Konec rudého člověka je velmi zajímavou společenskou sondou, v níž se ukazuje ruská duše v mnoha podobách. Tvůrcům se povedlo zachytit národní specifičnost, zároveň však postavit před diváka charaktery, které svým nastavením a smýšlením odrážejí naši vlastní žitou realitu a rezonují s námi. Navíc se podařilo skvěle vybalancovat komiku s tragickým podtónem a ponurou atmosférou, která sice není vždy přímo patrná, ale zůstává latentně přítomná a ovládá dění až do samotného konce. Jde jednoduše o inscenaci, která baví i nutí k zamyšlení, karikuje společenské nešvary, ale zároveň jim naslouchá s nečekaným pochopením. Tohle se Dlouhé jednoduše povedlo.