Casanova

Autor: Lucie Trmíková

Premiéra: 26. 3. 2024
Uvádění: Divadlo Rokoko

Režie: Jan Nebeský

Obsazení
Casanova - Martin Pechlát
Anima, Markýza d'Urfé - Lucie Trmíková
Cembalistka - Monika Knoblochová

Délka představení: 1 h 40

Snad nejznámější svůdník všech dob, před nímž si žádná žena nemohla být jistá, ale také zneuznaný filosof toužící po ocenění svých literárních schopností. Právě jím se nechala inspirovat Lucie Trmíková pro nejnovější inscenaci Divadelního spolku JEDL a představuje jej jako muže mnoha tváří, který se nikdy nesmířil s tím, že by měl být čímkoliv jiným než hrdinou vlastního příběhu.

Inscenace vychází z Casanovových vlastních zápisků a je rozdělena do několika tematických celků, jimiž nás provádí sám titulní hrdina. Z pozice stárnoucího muže s kapkou nostalgie i humoru rekapituluju dny své zašlé slávy a představuje se coby vášnivý milovník, vězeň na útěku i zneuznaný filosof. V jeho vyprávění po celou dobu zaznívá podtón hořké ironie, s níž jako by dával najevo pohrdání okolním světem, který mu možná slouží k obveselení, ale nedokáže jej pochopit. Zároveň však jde o konfrontaci s jeho vlastním svědomím, které se mu zjevuje po boku v podobě krásné ženy, aby mu vystavilo účet ve chvílích, kdy ho touha vypadat lepším svádí ke lži. Celá inscenace je tak vlastně jakousi polemikou nad tím, kým jsme uvnitř a jak jiní se můžeme jevit navenek, i nad tím, jak moc chceme v očích ostatních vypadat lépe, proto se snažíme skrývat svou pravou podstatu i sami před sebou.

Scénografie je velmi úsporná, sestává všehovšudy z ozdobného lustru zavěšeného nad jevištěm, velkého klavírního křídla (či možná spíše cemballa) a několika stolků, které se porůznu přivážejí na scénu v momentech, kdy je to potřeba. Část představení se navíc odehrává i před oponou. Kostýmy mají lehce historizující nádech, nicméně nesnaží se o nějakou dobovou přesnost, jejich úkolem je spíše zachytit atmosféru a ukázat divákovi, že představovaný příběh se odehrává v minulosti, přestože předkládaná témata jsou nadčasová.

Ačkoliv na jevišti se objevují celkem tři aktéři, jedná se z větší části o hru pro jednoho herce, v tomto případě Martina Pechláta v titulní roli. S výjimkou zřídkavých momentů, kdy vede dialog s hudebnicí nebo svou hereckou partnerkou Lucií Trmíkovou, je totiž jediným vypravěčem. Jeho herecké prostředky jsou velmi pestré a přizpůsobují se s ohledem na aktuální scénu. Představení zahajuje na forbíně, kde v takřka královsky vznešeném gestu pronáší pohrdavým tónem dlouhý monolog o sobě. Jeho gestus naznačuje, že všemi shromážděnými hluboce pohrdá, ale nedokáže odolat pokušení trochu se před nimi předvést. Přímo před očima diváků se pak Pechlát mění v zapáleného milovníka a ostříleného svůdce, který si dovede pouhým mrknutím obtočit kolem prstu každého, na koho si vzpomene. Vyzařuje z něj zdání falešné skromnosti, s níž jako by si žádný obdiv nezasloužil, ale přesto právě po něm prahne nejvíc a dokáže se ozvat, má-li pocit, že se mu ho v náležité míře nedostává. Lucie Trmíková v roli Casanovova svědomí je velmi civilní, možná lehce kousavá až ironická, v roli Markýzy d'Urfé naopak potrhle naivní a excentrická. S Pechlátem se výborně doplňují a dovedou strhnout.

Casanova je v mnohém takový, jakého byste čekali, a v mnohém úplně jiný. Je to příběh jednoho muže, který si rád přikrášloval vlastní život a tak zoufale toužil po pozornosti, až skončil prakticky zapomenutý. Text v sobě nese poselství, předkládané problémy jsou nadčasové a herecké ztvárnění mimořádné. Dovede vás rozesmát, ale také po sobě zanechat hořkou pachuť. Jednoduše jde o inscenaci, kterou stojí za to vidět.