Hamlet

Autor: William Shakespeare
Překlad: Martin Hilský

Premiéra: 7. 12. 2023
Uvádění: Národní divadlo

Režie: SKUTR

Obsazení
Hamlet - Pavel Neškudla
Claudius - Igor Orozovič
Gertruda - Taťjana Medvecká
Duch - Csongor Kassai
Polonius - Ondřej Pavelka
Laertes - Filip Březina
Ofelie - Berenika Anna Mikeschová
Horacio - Petr Vančura
Rosencrantz - Marie Poulová
Guildenstern - Denisa Barešová
Herec - David Prachař
Barnardo (voják hradní stráže a hrobník) - Marek Daniel
Francisco (voják hradní stráže a hrobník) - Jan Bidlas
Fortinbras - Jakub Gottwald

Délka představení: 2 h 45

Říká se, že každá generace má svého Hamleta a své problémy, které do něj promítá. Ten v Národním divadle působí nicméně v tomhle ohledu trochu ztraceně. Tvůrci se v něm sice viditelně vymezují proti válce a bezúčelnému násilí jako takovému, je však otázkou, jestli dokáže text, který je tematicky někde trochu jinde, toto téma plnohodnotně obsáhnout. Popravdě? Spíše nedokáže.

Od momentu, kdy se poprvé zvedne opona, je celá scéna ponuře šerosvitná. Tvůrci jako by se inspirovali u starých barokních mistrů a pracují především se světlem, které toho dovede hodně ukázat i skrýt. Postavy se neustále plíží stíny a vyhýbají se přímému osvětlení, jindy zcela ostentativně dávají na odiv své postavení i sebejistotu a staví se do centra dění pod záři reflektorů. Zvolená světelná hra je vcelku ponurá a od začátku tak dává tušit, že nás nečeká žádné pozitivní ani smířlivé vyznění. Na druhou stranu, je to Hamlet, takže se to nedá čekat v žádném případě.

Scénografie připomíná divadelní arénu či přednáškovou síň. Uprostřed je pohyblivé kruhové jeviště, nad ním se v půlkruhu tyčí tribuny, které se v případě potřeby mohou rozestoupit a být doplněny nebo částečně zahaleny oponou. Celá scénografie se nese v černobílé barevnosti, stejné je to i s kostýmy, které jsou jen velmi výjimečně doplněny jinou barvou. Po přestávce se scéna lehce mění a původně dokonale upravené tribuny se stávají troskami zašlé slávy, z nichž trčí nejrůznější kovové tyče a poukazují na celkový úpadek. Světa, postav, idejí...

Hlavním tématem, které se průběžně vrací a které si tvůrci zvolili, je válka a její nesmyslnost. Hlavní hrdina se vymezuje vůči bezdůvodnému násilí, nechápe jej a odmítá. Jeho bolestínství pramení ze zkaženosti světa, který nedokáže žít v míru a místo toho likviduje sám sebe ve zraňujících a mnohdy absurdních bitvách. Boj se odehrává na mnoha frontách a je akcentován coby hlavní konflikt spolu s tezí, že násilí plodí další násilí. Jako jakýsi apel nad promrhanými příležitostmi zůstávají mrtví na scéně v podobě němých fantómů dohlížejících na veškeré dění a umocňujících dojem, že jejich životy byly bezdůvodně zmařeny, aniž dostali příležitost říct poslední slovo. Zejména závěrečný obraz je v tomto ohledu nesmírně působivý.

Obsazení byla zvolené podle zajímavého, avšak nepříliš čitelného klíče. Mezi královským párem je v podstatě generační rozdíl, Rosencrantz a Guildenstern jsou ženy. Tato změna funguje ve své podstatě velmi dobře, jelikož obě představitelky, Denisa Barešová i Marie Poulová, své postavy prezentují jako svádivé lolitky, které mají s princem Hamletem řadu velmi intimních zkušeností. Ofélie Bereniky Anny Mikeschové je v porovnání s nimi křehká květinka, již může zlomit každý intenzivnější náraz větru, pod povrchem však skrývá pubertální přidrzlost a vzdor, které z ní promlouvají nejvíc v momentech jejího šílenství. V titulní roli Hamleta se představuje Pavel Neškudla, který na scéně nezapadne, zároveň však jako kdyby úplně nevěděl, co má hrát a jaký má jeho Hamlet vlastně být. I jeho projevy šílenství se vykazují značnou přidrzlostí, postrádá však nadhled filosofa a jeho chování působí podivně účelově. Jako by netušil nejen co se svým životem, ale vůbec s celou situací. Jeho rebelantství je poněkud samoúčelné a zdá se, že ani on sám o něm není přesvědčen.

Hamlet v Národním divadle je vizuálně překrásná podívaná, která má silnou atmosféru a dobře s ní pracuje. Černobílá stylizace scény stejně jako práce se šerosvitem jsou působivé a na první pohled zaujmou, stavět inscenaci výhradně na vizuálu je však přece jen trochu málo. Tím spíš, když Shakespeare nabízí množství výkladů. Nedá se říct, že by inscenace zcela postrádala téma, jen není dostatečně nosné. I přes textové úpravy a krácení je navíc celková stopáž téměř tříhodinová, což jenom umocňuje dojem vyprázdněnosti. Není to špatné, jen je to všechno tak nějak povrchně líbivé, bez hloubky. A to na dobrého Hamleta prostě nestačí.