Experiment

Scénář: kolektiv

Premiéra: 21. 6. 2024
Uvádění: Divadlo v Solné věži

Režie: Zuzana Horáková

Obsazení
Eliška Brejchová
Klára Valášková
Klára Urbanová
Jana Rumlová
Adéla Fejková
Adéla Hromasová
Karolína Hartmanová
Sára Pospíšilová
Michal Hauf

Délka představení: 1 h 30

Stanfordský experiment patří ke všeobecně známým a většina lidí má alespoň mlhavou představu, o co přesně v něm šlo. Převést jej na divadlo je cíl poměrně ambiciózní, který však zároveň nabízí řadu možných zpracování. V podání OLDstars to však je spíš než vzrušující či znepokojující podívaná hodina a půl koncentrované nudy.

Tvůrci se rozhodli vycházet z autentických zápisů a výpovědí svědků, které vznikly v průběhu experimentu nebo bezprostředně po něm. Všichni aktéři v rámci svých rolí citují účastníky, prostor pro improvizaci je minimální. Přesto jako by celková síla výpovědí úplně nevyzněla a utápěla se v přehršel textu. Scénář není bohužel úplně šťastně pojatý, nedokáže si zvolit jedno hlavní nosné téma, ale zároveň ani nedokáže přiblížit experiment jako takový. Divák, který o něm nikdy neslyšel, se v příběhu dost možná ztratí, divák, který danou problematiku zná, zase marně očekává spirit experimentu a jakoukoliv dramatičnost. Tvůrci bohužel nebudují dramatické situace, jenom vyprávějí, a to nepříliš dobře.

Hlediště je rozděleno na dvě části podle osobních preferencí diváků. Hned po příchodu jste dotázáni, zda byste radši byli dozorcem nebo vězněm, a na základě vaší odpovědi je vám přiřčeno místo v publiku. Bohužel tímto dotazem jakákoliv interaktivita končí. S rozdělením diváků se dále nijak nepracuje, pomineme-li skutečnost, že herci ztvárňující vězně se ve svých proslovech povětšinou obracejí k potenciálním vězňům z řad diváků a dozorci zase k dozorcům. Kýžený efekt to však nemá, protože divákům to příliš nepomáhá pochopit obě strany, ale ani stranit té konkrétní zvolené. Zkrátka promrhaná příležitost.

Asi největším problém inscenace je její tempo. To je totiž k uzoufání pomalé a schází jakékoliv budování napětí či dramatičnost. Zároveň se vytrácí sama podstata experimentu, a sice zcela bezúčelné násilí a zneužívání moci. V podání OLDstars celý experiment působí, jako kdyby dozorci byli ke svým reakcím vyburcování zoufalstvím z provokací vězňů, nikoli proto, že si svoje postavení užívají. Tomu ostatně nahrává i textová podoba, která přesně tuhle tezi podporuje. Vězni jsou prezentováni jako ti zlí a ignorující autority, kdežto dozorci jako oběti situace, kteří se prostě jenom snaží celý experiment nějak přežít.

Celkovému vyznění bohužel nahrávají i herecké výkony, které bohužel nejsou přesvědčivé, a to ani na jedné straně. Vězni sice prodělávají jakýsi vývoj od pobavení k tiché rezignaci, dozorci však působí celou dobu stejně. Tedy jako někdo, kdo si není jistý svým postavením, snaží se jej obhajovat a bojovat za něj, ale vlastně si ho ani neužívá. Což je v přímém rozporu s průběhem Stanfordského experimentu, který musel být předčasně ukončen právě kvůli přílišné krutosti dozorců, kteří se v ní vyloženě vyžívali.

Experiment je inscenace s potenciálem, který však zůstal nevyužit. Asi nejzásadnějším problémem je fakt, že tvůrcům se nedaří ctít samotný princip Stanfordského experimentu a přenést na diváky jeho hrůznost. Místo toho vzniká jakýsi podivný hybrid, v němž není možné zvolit si stranu, protože přístup obou je stejně špatný a sporný. Schází dramatičnost, tempo, budování napětí i stupňování násilí, text postrádá silnější výpověď, herecké výkony jsou silně rozpačité. Mohlo by to být dobré představení, chtělo by to však preciznější dramaturgickou práci s textem, která by jej vycizelovala a ztematizovala, stejně jako pevnější režijní vedení. Takhle jde o rozpačitý pokus, který si ukousl větší sousto, než dokáže strávit.