Zdeněk Adamec

Autor: Peter Handke
Překlad: Petr Štědroň

Premiéra: 13. 9. 2024
Uvádění: Divadlo Rokoko / Divadlo DISK

Režie: Mykhailo Fedorov

Obsazení
Sára Černochová
Viktorie Hrachovcová
Michaela Krylová
Terezie Hájková
Julie Stejskalová
Jan Roháč
Jan Šmíd

Délka představení: 1 h 30

Zdeněk Adamec byl devatenáctiletý student z Humpolce, který se začátkem roku 2003 rozhodl poměrně radikálně ukončit svůj život. Na protest proti tehdejšímu stavu světa se v horní části Václavského náměstí polil benzínem a zapálil. Chtěl tak navázat na další živoucí pochodně z dob minulého režimu, jeho čin však zůstal bez větší odezvy a jeho jméno upadlo víceméně v zapomnění. Pak se však jeho příběhem rozhodl inspirovat rakouský dramatik Peter Handke.

Handkeho text je typicky postdramatický a nabízí řadu možných interpretací. Tvůrci si mohou hrát s obsahem i formou a předat divákům jeho prostřednictví cokoliv, co považují za důležité. Drama je totiž nejen výpovědí o stavu dnešního světa, ale také o svobodné vůli, nás samých a našich volbách, manipulacích, iluzích... Se správným klíčem může na jeho základě vzniknout velmi působivá a aktuální inscenace. Problém je, že ten se tvůrcům v tomto případě najít nepodařilo, a na jevišti před vámi se tak odehrává hodina a půl koncentrované nudy, která vám nemá co předat, protože ani herci sami jako by netušili, co a o čem vlastně mají hrát.

Ocitáme se v baru zabydleném skupinkou podivných, vzájemně velmi neladících charakterů. Vzadu je barový pult, za ním police s alkoholem, po obou jeho stranách mříže nahrazující stěny. Vlevo se nachází kulečníkový stůl, vpravo pódium s klávesami. Zdá se, že všichni jsou tu více či méně uvěznění, protože cesta ven neexistuje. Celý bar i jevištní akce vlastně vyvolávají dojem jakéhosi až sartrovského předpeklí, v němž se postavy snaží dobrat smyslu vlastní existence. Až na to, že jejich chování, jednání ani mluvení vůbec žádný smysl nedává.

Na scéně se objevuje celkem sedm herců - pět dívek, dva chlapci. Z nějakého důvodu však o sobě všichni mluví zásadně v mužském rodě, aniž by divák dostal jasnější vysvětlení, proč tomu tak je. Genderová fluidnost nebo jakékoliv otázky s ní spojené totiž vůbec nejsou na pořadu dne. Každý charakter má pravděpodobně odkazovat k nějakému konkrétnímu typu osobnosti, ty však bohužel nejsou příliš čitelné. Máme tady jakéhosi východního mystika, který se vždycky náhodně objeví, odhalí drobek své moudrosti a zase zmizí; barmana notorika, který rád dává k dobru historky o tom, jak se "stal" abstinentem, potřeštěnou bláznivku, která neustále úzkostně cucá korále a vyvolává dojem dítěte, jež je snadné pro cokoliv nadchnout; uhlazený prototyp právničky, který si potřebuje všechno zapsat a ve všem mít řád, protože jinak by se její svět sesypal; zdánlivou rebelantku, která se v životě prostě jen tak plácá, nic nebere vážně, snaží se předstírat drsňačku, ale vlastně se tím jen schovává před vlastní existenciální úzkostí; prototyp snaživky, hodné holčičky, která má vždycky na všechno odpověď a ostatní ji pro její šprťáctví už z principu nesnáší; hippie hudebnici, která je zdánlivě nad věcí a žije si ve vlastním světě umění, ale nepřiznaně baží po slávě a uznání, jichž se jí nedostává. Tuhle skupinu vyjma místa, na němž se nacházejí, vůbec nic nespojuje, jejich interakce působí nuceně a ostatně i jejich "charaktery" jsou spíše na efekt a vlastně se s nimi hlouběji nepracuje.

Sice se jedná o studentkou inscenaci, nad kterou může divák trochu přimhouřit oči, tady však nevidí ani na jedno, chce-li na ní najít něco dobrého. Jak už bylo řečeno, vlastně vůbec není jasné, o čem se tvůrci snaží hrát, protože i když potenciálních témat je v textu spousta, žádné z něj výrazněji nevystupuje, takže dramaturgie v tomhle případě na celé čáře selhává. O moc lepší to však není ani s režií. Režisér se sice snaží zaplňovat jevištní prostor, není však schopen vytvářet dramatické situace a spousta dění na scéně působí podivně účelově. Prostě akce, aby se něco dělo a jeviště nebylo prázdné, nikoliv logicky vybudované situace. Herci se minimálně snaží a navzdory obtížnosti textu s ním nemají problém, zároveň však plavou v tom, co a jak by měli hrát. To však padá spíše na vrub režie, nikoliv jich samých.

Zdeněk Adamec je inscenace, která si ukousla větší sousto, než je schopná strávit. Text sám o sobě je sice zajímavý, v podání nezkušeného tvůrčího týmu se však jeho hodnota rozplizává v nekonečné nudě. Herci se sice snaží, ale z jejich výkonů čiší bezradnost, protože snad ani sami netuší co a o čem to vlastně hrají. Dramaturgická práce je sporná, režijní poměrně bezradná a zejména nečitelná. Škoda. Potenciál by tu byl, k jeho naplnění je to však zhruba stejně daleko jako ze Země na Měsíc.