Bílá Voda

Autor: Kateřina Tučková
Dramatizace: Daniel Majling

Premiéra: 9. 6. 2024
Uvádění: Stavovské divadlo

Režie: Michal Vajdička

Obsazení
Evarista, řádová sestra - Jana Pidrmanová
Tobie, řádová sestra - Veronika Lazorčáková
Bohdanka, řádová sestra - Berenika Anna Mikeschová
Benigna, matka představená - Jana Tesařová
Saulová, bachařka; posléze Paulita, řádová sestra - Kateřina Winterová
Žofie Burdová, referentka - Magdalena Borová
Alois Stauber, bělovodský páter - Vladimír Javorský
Daniel Felix, biskup tajné katolické církve - František Němec / Hanuš Bor
Leopold Plojhar, kněz a ministr zdravotnictví - Saša Rašilov
Rudolf Havraj, děkan, generální vikář, biskup - Martin Dejdar
Milan Maličký, okresní církevní tajemník - Pavel Neškudla
Otokar Hrůza, předseda SÚC MK ČSSR - Ondřej Malý
Richard Lagner, člen Lidových milicí - Šimon Krupa
Jan Jezbera, pacient léčebny; posléze duchovní - Jakub Burýšek / Hubert Ludwig
Goliášová, vězeňkyně - Klára Vostárková

Délka představení: 3 h 10

Je-li nějaké literární dílo úspěšné, hledají se způsoby, jak jej představit veřejnosti i prostřednictvím dalších uměleckých médií. Román Kateřiny Tučkové Bílá Voda vzbudil ohlas laické i odborné veřejnosti, a není proto divu, že se Národní divadlo rozhodlo jej zdramatizovat. Tvůrčí tým si však v tomto případě bohužel nevedl příliš šťastně a navzdory vší snaze tak jeho inscenace působí podivně vyprázdněným dojmem.

Problematická je už sama dramatizace Daniela Majlinga, která se zaměřuje čistě na historickou linku vyprávění a zcela ignoruje veškeré další roviny románu. Je to škoda, protože z mnohovrstevnatého literárního díla se na jeviště přenáší pouze zlomek toho, o čem vlastně je. Zcela se vytrácejí hlavní témata viny a trestu, místo toho divák sleduje tři hodiny postupné likvidace církve, aniž by nějak hlouběji chápal důvody, které k tomu minulý režim vedou. Všechno působí podivně účelově, postavy postrádají hlubší charakter a dění na scéně je navíc poměrně roztříštěné, takže divák neznalý knižní předlohy se v něm lehce ztratí.

Druhým zásadním problémem je fakt, že tvůrci jako by sami nevěděli, o čem chtějí hrát. V rámci dramatizace jsou porůznu vybrány scény z románu, které však bez hlubšího kontextu vlastně nedávají smysl. V rámci inscenace je několikrát demonstrováno, jak se minulý režim choval k církevním představitelům, poukázáno je výhradně na negativní zkušenosti či takové, které se tak alespoň jeví, chybí však přidaná hodnota. Inscenace nemá žádné nosné téma, je to prostě jen sled obrazů, v nichž se těžko orientuje a z nichž si divák odnese dojem, že patřit za komunismu k církvi asi nebylo právě dvakrát příjemné a mohlo to skončit špatně, jako hlavní sdělení současné inscenace je to však přece jen trochu málo.

Scénografie je extrémně jednoduchá, jeviště je po většinu času prázdné a střídavě na něj přijíždí buď dodávka, nebo osobní automobil. Je-li to potřeba, donášejí si herci drobnější kusy nábytku, jako je například lavice na sezení, jinak je však jediným dalším výraznějším scénografickým prvkem padající podzimní listí, které je po různu zametáno a shrabováno. Je otázka, jestli má být symbolem úpadku a konce nebo spíše nových začátků, nebo pouze barevným prvkem v jinak převážně černobílé stylizaci výpravy.

Herecké výkony jsou podobně rozpačité jako celá inscenace, herci totiž jako by vlastně neměli co hrát. Ženské postavy navzájem splývají, což je ještě umocněno stejnými kostýmy řádových sester, asi nejvýraznější je v tomto ohledu Kateřina Winterová jako bachařka Saulová, později sestra Paulita. Má v sobě ostrost, až sadisticky se vyžívá v krutosti, zároveň však dovede hrát i na jemnější notu a objevit v sobě sympatickou zranitelnost, díky níž se na ni diváci dovedou naladit a snad ji i chápat. Svou bezprostředností a živostí zaujme Berenika Anna Mikeschová jako Bohdanka, která rozbíjí stereotypnost klášterního života svou rebelantskou povahou. Z mužů zaujme Saša Rašilov v roli Leopolda Plojhara, který je ukázkovým životním ztroskotancem hledajícím odpovědi na svůj bezútěšný život v láhvi. Jeho opilectví je sice poněkud prvoplánové, ovšem zahrané s překvapivou grácií. Jako slizký had točící se tu jedním, tu druhým směrem působí Rudolf Havraj Martina Dejdara, v jehož projevu je nadřazená arogance maskovaná za nebetyčnou pokoru. Spíše komickou postavou je soudruh Maličký Pavla Neškudly, který působí jako trochu prostší panák neschopný myslet na cokoliv jiného než auta, který hodně mluví, a to nejčastěji tehdy, když ho vůbec nikdo neposlouchá. Alois Stauber Vladimíra Javorského v sobě má příjemnou civilnost a nadhled, s níž jako by si uvědomoval všechna zvěrstva okolo sebe a dokázal lidi prohlédnout, zároveň však postrádal sílu s bezprávím bojovat.

Bílá Voda v Národním divadle je inscenace poněkud rozpačitá. Na vině je v tomto případě už samotná dramatizace, která si nestanovila jiný cíl než co nejvíc očernit minulý režim a vlastně postrádá téma. Z toho plyne jistá plochost charakterů, protože i jinak dobří herci tady nemají co hrát a plácají se po jevišti od ničeho k ničemu. Z vizuálního hlediska je výprava vlastně velmi jednoduchá, funkční, byť nepříliš nápaditá, chtělo by se skoro říct nudná. Převést rozsáhlý románový epos na jeviště je úkol velmi nesnadný a každé literární dílo má svá specifika a vyžaduje úpravy, má-li výsledek sloužit divadelním potřebám. V tomto případě si však tvůrci ukousli přece jen větší sousto, než dokážou strávit.