Lištičky

Autor: Lillian Hellmanová
Překlad: Viktor Janiš

Premiéra: 21. 9. 2024
Uvádění: Divadlo ABC

Režie: Michal Dočekal

Obsazení
Regina Giddensová - Ivana Uhlířová
Horác Giddens - Tomáš Pavelka
Alexandra Giddensová - Kateřina Měchurová
Birdie Hubbardová - Nina Horáková
Benjamin Hubbard - Viktor Dvořák
Oskar Hubbard - Milan Kačmarčík
Leo Hubbard - Tomáš Weisser
William Marshall - Tomáš Milostný
Addie - Barbora Bolíková
Cal - Hubert Ludwig
Hlasy sloužících - Veronika Janků a Jan Holík
Další sloužící - Radek Ježil, Zuzana Hykyšová, Lucia Schubert

Délka představení: 1 h 40

Peníze vládnou světem, to je stará známá pravda. A nezáleží na tom, jestli žijeme dnes nebo se vrátíme o nějaké to desetiletí zpátky. Lillian Hellmanová napsala na sklonku 30. let minulého století drama Lištičky jako reakci na předválečný vývoj světa. Navzdory tomu však zůstává její hra až mrazivě aktuální a prostřednictvím nové inscenace Michala Dočekala k divákům hluboce promlouvá.

Rodina Hubbardových využije každé situace, aby znásobila své rodinné jmění, protože peníze nesmrdí. Kupříkladu teď se jim povedlo uzavřít velmi výhodný obchod s Marshallovými přádelnami, díky němuž už nebude nutné jejich bavlnu převážet ke zpracování z plantáží stovky kilometrů na sever, nýbrž všechno se odbude pěkně v hranicích jejich státu. Má to jen jeden drobný háček. Aby mohli obchod definitivně stvrdit, potřebují hotovost. Po třetině poskytne každý ze dvou bratrů, ta zbývající má být od manžela jejich sestry. Ten se ovšem na celý ten obchod příliš netváří. Text byl oproti originálu seškrtán, to však pomáhá koncentrovat celý konflikt na užší prostor a umožnit ostřejší eskalaci vzájemných vztahů.

Inscenace zaujme už svou vizualitou. Barevně se totiž nese v teplých, zemitých odstínech, které na jednu stranu vyvolávají dojem vřelosti, svázanosti s půdou a jejími dary, zároveň však barevnou paletou vyvolávají dojem staré sépiové fotografie, bezčasí zachyceného v nekonečnu. Jako by svět, který Hubbardovi reprezentují, patřil minulosti a oni jenom velmi opatrně hledali cesty, jak z něj otevřít dveře do budoucnosti. Scéna má dva dominantní prvky - schodiště v zadní části jeviště a gauč v popředí. S tím se různým způsobem manipuluje, takže chvíli je otočen čelně k divákům, v další moment stojí šikmo nebo úplně kolmo. Všechny zásadní zvraty pak jako by se odehrávaly právě v rámci jednoho z těchto ústředních scénických prvků.

Všechny postavy, které se na scéně objeví (snad s výjimkou pana Marshalla), jsou morálně šedé a rozštěpené ve svých vlastních dilematech. Divák má šanci sledovat postupný rozklad jedné rodiny v důsledku hraní si na něco, čím vlastně není. Každý charakter jako by bojoval s vlastními vnitřními démony, jimiž se střídavě nechává ovládat, nebo naopak ovládá je. Tvůrci promyšleně pracují s jejich vzájemnou dynamikou i osobnostními kontrasty, což je ještě podtrženo precizními hereckými výkony.

Ústřední pár Reginy a Horáce Giddensových ztvárňují Ivana Uhlířová a Tomáš Pavelka, který je nekorunovaným králem inscenace. Jeho Horác je umírající muž dobře si vědomý své smrtelnosti, který si ovšem navzdory všemu zachovává pevnou vůli, tvrdohlavě odolává cizím útokům a s ironickou přezíravostí se ostatním vysmívá. I jeho fyzické pojetí role nemohoucího invalidy je velmi působivé, a to zejména v momentech, kdy se střetne neschopnost jeho zchromlého těla s rozumem vedenou hrdostí. Regina Ivany Uhlířové vyvolává dojem křehké nevinnosti, která však má tvrdé jádro a dovede bryskně přepínat mezi polohou okouzlující, lehce naivní femme fatale a tvrdé nelítostné obchodnice, která moc dobře ví, co chce, a neustoupí ani o krok. Křehkou naivitou, jíž maskuje sebenenávist a pohrdání se vyznačuje Birdie Niny Horákové, Viktor Dvořák, coby Benjamin Hubbard je zase flegmatický seladon, který věci přijímá tak, jak jsou, ale potají jako obří pavouk snová své sítě, do nichž ostatní chytá. Herecky nejméně přesvědčivá je Kateřina Měchurová v roli Alex Giddensové, což se projevují zejména v závěru, případně v emočně vypjatých scénách. Její Alex je mladá, naivní a zranitelná, schází jí však jistá ostrost, díky níž by jí člověk uvěřil, že všechny své vyslovené výhrůžky myslí vážně.

Lištičky jsou vizuálně i herecky velmi působivou inscenací rezonující s dnešní společností a jejími problémy. Tvůrcům se povedlo pojmout téměř sto let starý text velmi aktuálním způsobem a otevřít otázky, které zůstávají nadčasové a palčivé. Tvůrci polemizují o vztahu k majetku i vztazích mezilidských a pouze pootevírají dveře k divákovým vlastním odpovědím a interpretacím. Navíc se velmi povedlo obsazení, které má skvělou vzájemnou energii i chemii. Sečteno podtrženo, Lištičky za zhlédnutí rozhodně stojí.