Madisonské mosty

Autor: Robert James Waller
Divadelní adaptace: Kateřina Jonášová, Kryštof Kotík

Premiéra: 7. 11. 2024
Uvádění: Nová Spirála

Režie: Viktorie Čermáková

Obsazení
Francesca Johnsonová - Vanda Hybnerová
Robert Kincaid - Jan Révai

Délka představení: 2 h 10

Dva lidé, kteří se potkají úplnou náhodou, ale přesto si nečekaně ovlivní život. Fotograf Robert Kincaid objíždějící svět a dokumentující jeho krásy na zakázku nebo prostě jenom proto, že chce, a žena v domácnosti Francesca Johnsonová, která shodou náhod zůstala sama doma poté, co její manžel s dětmi odjeli na pár dní na dobytčí trh. Jedno malé zabloudění, nabídnutá pomoc a život ani jednoho z nich už nebude jako dřív.

Román Madisonské mosty se dočkal slavného filmového zpracování, na divadle se však tato látka jako klasická činohra zatím neobjevila (byť existuje stejnojmenný muzikál). Tvůrci proto příběh přinášejí v původní české adaptaci přizpůsobené specifickému hracímu prostoru a jeho potřebám. Zároveň však jde o dramatizaci natolik univerzální, že by ji sneslo i klasické kukátkové jeviště. V centru pozornosti totiž stojí osudový vztah dvou lidí a nutnost rozhodovat se mezi tím, co jim velí rozum a co naopak říká srdce.

Prostor Nové Spirály je aréna, tudíž režie musí počítat s tím, že se hraje na všechny čtyři strany a diváci budou vždycky přirozeně mít některého z herců zády. V tomto ohledu nicméně tvůrcům pomáhá prostor sám, protože je vybaven řadou moderních technologií, včetně dvojice soustředných točen umožňujících efektivní přesuny. Stejně tak se využívá živé snímání scény či doplňkové projekce, závěr první půle potom patří videomappingu, který je sice vizuálně zajímavý, ale snad až zbytečně dlouhý. Scénografie je jednoduchá a využívá především zabudovaných prvků jeviště, jako jsou propadla, případně ze stropu spouštěné železné konstrukce. Podle potřeby je potom doplňována jednotlivými kusy nábytku.

Příběh sám je vlastně velmi jednoduchý, byť nadčasový, proto tvůrci hodně pracují s celkovou atmosférou. Daří se jim inscenaci vtisknout jistý nádech neskutečna. Jako by všechno, co se před divákem odehrává, bylo jenom pomíjivých snem, z něhož se on i hlavní protagonisté musí probudit. Napomáhá tomu mimo jiné hudební podkres či práce se světlem nebo už zmiňovaný videomapping. Jinak však zůstává inscenace vizuálně poměrně jednoduchá a čistá, bez zbytečného balastu a kýčovité nádhery. Hlavní úkol zaujmout a strhnout diváka tedy zůstává na hercích.

Pomineme-li několik hlasů ze záznamu a kavárenský komparz, jehož součástí jsou i sami diváci, leží celá inscenace pouze na dvou hercích, a sice Vandě Hybnerové v roli Francescy a Janu Révaiovi coby Robertovi. S ohledem na specifičnost prostoru jsou oba vybaveni porty, což jim na jednu stranu usnadňuje, na druhou trochu komplikuje práci, protože mikrofon má tendence stírat emoční odstíny hlasu. Oba si však s tímto hendikepem poradili velmi dobře a dovedou jej plně využít ve svůj prospěch. Francesca Vandy Hybnerové je manželka a matka, která se kvůli rodině vzdala vlastních snů a jako by už zapomněla, že někdy nějaké měla. Neustále svádí vnitřní boj, protože na jednu stranu se chce poddat vlastním citům, na druhou se děsí toho, kam by to mohlo vést. V jednu chvíli sblížení s Robertem sama iniciuje a v druhou od něj utíká, uhýbá pohledem, snaží se vyhnout jeho doteku. Vnitřní boj mezi tím, co by chtěla, a tím, co si myslí, že musí, je ztvárněn velmi působivě. Révaiův Robert je dobrodruh a tak trochu snílek, který se dovede během okamžiku nadchnout pro cokoliv a ztratit ve vlastním světě. Kombinuje v sobě nespoutanost s překvapivou něžností a divák nemá problém uvěřit mu hluboké city navzdory jeho poněkud spontánní povaze. Chemie mezi oběma protagonisty funguje, Hybnerová je nicméně přece jen trochu moc dominantní. Její Francesca postrádá aspoň náznak naivní křehkosti, která by ostatní nutila ji ochraňovat. Její zamilovanost je živočišná, ale schází jí něha.

Madisonské mosty jsou velmi atmosférickou inscenací, která v sobě nese křehké kouzlo osudových lásek. Režii se povedlo dobře využít prostor, pracovat s jeho silnými stránkami a naopak potlačit slabiny, takže vytváří vizuálně čistou, ale v některých momentech velmi působivou podívanou, zejména v případě videomappingu podkresleného hudbou. Herecké výkony jsou slušné, určitá nejistota spojená hlavně s pohybem po specifickém prostoru jistě časem odezní. Ve výsledku tak jde o nijak výjimečnou, ale velmi sympatickou inscenaci s potenciálem zaujmout široké divácké spektrum.