100 songů

Autor: Roland Schimmelpfennig
Překlad: Jana Slouková

Premiéra: 30. a 31. 10. 2024
Uvádění: Nová scéna Národního divadla

Režie: Štěpán Gajdoš

Obsazení
Vladislav Beneš
Jan Bidlas
Magdalena Borová
Jindřiška Dudziaková
Šimon Krupa
Veronika Lazorčáková
David Matásek
Berenika Anna Mikeschová
Pavlína Štorková
Johanna Tesařová
Kateřina Winterová
Michal Sikora
Milan Vedral
Martina Znamenáčková
Melichar Gojda / Jaroslav Šťastný

Délka představení: 1 h 40

Skupina lidí, kteří se navzájem neznají, z většiny se nikdy předtím neviděli a už ani neuvidí. Sešli se v podstatě náhodou, protože se potřebovali někam dostat. Je všední den ráno, z rádia se ozývá hudba, v nádražní kavárně servírka obsluhuje hosty, na perónu čekají lidé na svůj spoj a do okamžiku, kdy se roztříští svět, zbývají pouhé minuty...

Roland Schimmelpfennig, jak je jeho zvykem, skládá mozaiku mikropříběhů lidí, kteří spolu na první pohled nemají vůbec nic společného. Pochází z různých prostředí, jsou rozdílného věku, někteří se možná znají, ale jiní se vidí poprvé v životě. Musí ale koexistovat v rámci jediného mikrokosmu, který je spojil. Divák se spolu s postavami ocitá v časové smyčce a postupně rozplétá, co jsou vlastně zač a co se jim stalo. Autor se nechal inspirovat atentáty, k nimž došlo v roce 2004 v madridských příměstských vlacích, v rámci hry však není událost nikdy napřímo pojmenována, krouží se okolo ní, chodí po špičkách, ale nikdo nechce otevřeně říct, k čemu došlo, protože dokud se to nevysloví, tak to přece není pravda, ne?

Tvůrci se prostřednictvím 15 postav snaží popsat nepopsatelné, poukázat na křehkost světa a iluzivnost bezpečí, pracují s tím, jak trauma nutí lidi potlačovat konkrétní vzpomínky, vyhýbat se jim, snažit se je ohnout, aby byly stravitelnější. Nevolí si konkrétní čas ani místo, nacházíme se v iluzorním bezčasí na anonymním nádraží, nebezpečí visící nad přítomnými je však latentně přítomné a není před ním úniku. Tvůrci navíc zcela účelově pracují s tím, že herce propojují s diváky a v určitých místech stírají stěnu mezi jevištěm a hledištěm, aby ještě umocnili dojem, že zachycovaná problematika se týká každého z nás.

Přestože místo a čas nejsou přesně definovány, na jevišti je vytvořeno velmi konkrétní prostředí, a sice interiér kavárny Nona, kde si mnozí dopřávají drink před nebo po představení. Opět to jenom umocňuje pocit stržení čtvrté stěny, protože divák jako by se vlastně nikam nepřesunul a jednoduše seděl na kávě se všemi protagonisty. Vlevo bar, vpravo výhled na Prahu, knihovničky, kožená křesla, vzadu divácká šatna. Kostýmy jsou stylizovaný civil, který nijak zvlášť nevypovídá o jednotlivých postavách, v podstatě je anonymizuje, což nahrává režijní koncepci zaměnitelnosti. Nedá se totiž tvrdit, že by každý herec zosobňoval jedinou postavu, spíše naopak. Jejich úlohy se totiž různě variují, mnohdy jde dokonce o obsazení zcela proti typu. Navíc samotný text je postaven tak, že ne vždy je jasné, zda dotyčný mluví o sobě, či z pozice nestranného pozorovatele popisuje někoho dalšího.

Herců je na jevišti hodně, žádný však vyloženě nevyčnívá. Vychází to už z celkové koncepce, která je založena na dynamice davu a jeho fungování jakožto jediného organismu. Přestože každá z postav je samostatnou entitou a více či méně silnou individualitou, zároveň je každá z nich jenom drobným kolečkem v soukolí nevyhnutelného osudu. Výrazně zapamatovatelná je servírka Jindříšky Dudziakové, jelikož na rozdíl od některých dalších zůstává v jediném charakteru, upoutá taky Vladislav Beneš, a to zejména svou barvou hlasu a celkově velmi klidným, umírněným projevem. Naopak nesmírně energická až excentrická je Johanna Tesařová.

I s ohledem na název dává smysl, že silným motivem je v inscenaci hudba. Nejčastěji ze scény zaznívají písně Bette Davis Eyes a Don't Dream It's Over, objevují se však i jiné písničky, přičemž jejich skladba je extrémně různá od popu přes rock a funk až ke klasice. Každá z postav jako by měla svou vlastní hudební linku, která je spojená právě s ní, do níž však může být přizván či vtažen kdokoliv další. Jednoduše stejně jako jsou rozmanité charaktery na jevišti, jsou rozdílné i písně, které procházejí jejich životem.

100 songů je vynikající inscenace, která umně pracuje s Schimmelpfennigovým textem a dovede jej proměnit ve velmi atmosférickou podívanou. Před divákem se tak skládá mozaika, která je mu velmi blízká, protože v dílčích osudech jednotlivých postav se snadno pozná. Zároveň jde o inscenaci překvapivě aktuální, a to i s ohledem na skutečnost, že ač k velkým teroristickým útokům u nás zatím obvykle nedochází, silně je i jejich nebezpečí vnímáme. Navzdory neustále přítomné hrozbě a bezvýchodnosti však z inscenace silně čiší naděje a víra v dobro a to lepší v nás. V něčem z ní mrazí, jindy rozesměje, ovšem udržuje si skvělou dynamiku, dovede vtáhnout a předat divákovi silný zážitek, který v něm bude spolu s vlastními úvahami rezonovat ještě dlouho po zhlédnutí.