Prodaná nevěsta

Autor hudby: Bedřich Smetana
Hudební úprava: Ivan Acher, Martin Konvička
Autor libreta: Karel Sabina

Premiéra: 9. 12. 2023
Uvádění: Divadlo Pod Palmovkou

Režie: Jakub Krofta

Obsazení
Mařenka Krušinová - Pavla Gajdošíková
Jeník Mícha - Jaroslav Blažek
Kecalová - Barbora Kubátová
Kecal - Martin Němec
Krušina - Radek Valenta
Ludmila Krušinová - Hana Seidlová
Mícha - Ivan Jiřík
Háta Míchová - Ivana Wojtylová
Vašek Mícha - Jakub Albrecht
Principál - Teodor Dlugoš
Esmeralda - Dagmar Soukupová
Indián - Tomáš Vardan
Sbor - Václav Vostarek, Dagmar Soukupová

Délka představení: 1 h 10

Prodanou nevěstu dnes známe především jako operu, protože, ruku na srdce, Sabinovo libreto je ve své podstatě tak naivní a pitomoučké, že by na samostatnou inscenaci nevystačilo. Na druhou stranu, pokud vezmete původní libreto, doplníte ho o písně z opery a přimícháte trochu umělé inteligence, může z toho vzniknout poněkud bizarní panoptikum, které navzdory všemu docela dost vypovídá o české národní povaze.

Představte si jednu naprosto obyčejnou vesnici, kde žijí úplně obyčejní lidé, jejichž hlavním cílem je zmnožovat svůj majetek, a to jakýmkoliv způsobem, třeba sňatkem. Najít odpovídající partii však nemusí být snadné, proto se do hry dostávají dohazovači, kteří za úplatu dávají dohromady vhodné páry. A to bez ohledu na to, co si myslí dotyční. Mařenka tak má být provdána za syna bohatého statkáře, přestože už si dávno vyhlédla jiného, který má však jednu zásadní vadu - je chudý jako kostelní myš. Námět to není ničím originální ani nový a svým způsobem se odkazuje ke klasickým pohádkám, v něčem však velmi trefně odráží českou malost a může fungovat i v jednadvacátém století. Zvlášť když se tvůrci rozhodnout umocnit jeho parodičnost.

Hraje se víceméně na prázdném jevišti, které je sem tam doplněno jednotlivými kusy nábytku - stolem, židlí, lavicí... V zadní části je po celou dobu schodiště, na němž postávají v daný moment neaktivní postavy tvořící pomyslný sbor, za ním potom visí promítací plátno či možná led panel, na němž jsou promítány jednotlivé charaktery v podobě 3D herních postav. Jako by tím tvůrci poukazovali na to, že všechny postavy míhající se po jevišti jsou pouze hříčkami v rukou osudu. Kostýmy jsou vesměs stylizované kroje seskládané z často naprosto nekompatibilních částí, součástí masek jsou navíc nabílené tváře, které ještě umocňují dojem určité umělosti a odkazují k typizovanosti postav. Na nějaké velké psychologické herectví tu není prostor, hra by jej ostatně ani neunesla. Místo toho se proto objevují lidské typy, figurky jednající striktně v souladu se svým charakterem. Potkáváte kupříkladu venkovského blba, bezskrupulózní dohazovačku, chronického lháře a alkoholika, vychytralou spravedlivou a mohli bychom pokračovat. Vlastně nikdo z postav na scéně nevzbuzuje větší sympatie a divák jim jejich osud přeje.

Jak už bylo řečeno, pro nějaké velké psychologizování není prostor, z čehož vychází i specifický způsob herectví. V něm jako by se tvůrci obraceli zpět k tradici exaltovaného proklamování, jehož cílem je zachytit vždy jednu dominantní emoci a příliš se nepitvat v jejích možných nuancích. Herci jsou proto přímočaře expresivní a volí si zpravidla jednu polohu, jíž se drží po celou dobu. Velmi výrazná je Barbora Kubátová jako dohazovačka Kecalová, která je prudká a prchlivá, nejde-li něco přesně podle jejího plánu, ale zároveň dovede ostatním mazat med okolo pusy a přesvědčovat je o tom, že její nápad je ve skutečnosti jejich. Jeník Jaroslava Blažka je alkoholik a násilník, jehož vztah k Mařence je veden spíše přebujelým egem než skutečnými city, Vašek Jakuba Albrechta je naopak ukázkový dobromyslný blb, který vůbec netuší, co se okolo něj děje, ale vždycky a na všechno kývne a je šťastný, že díky tomu mají lidi okolo něj radost. Sama Mařenka Pavly Gajdošíkové je potom svým způsobem oběť stockholmského syndromu, která si sice uvědomuje, že se k ní ostatní včetně jejího milého nechovají správně, ale přesto jako by s jistou dávkou masochismus schválně nechala ubližovat. Celé je to jedno velké zvrácené panoptikum, které je neskutečně vtipné, ovšem s hořkým podtónem.

Prodaná nevěsta, jak ji připravil soubor divadla Pod Palmovkou má daleko k sentimentální opeře, jak ji známe. Ano, pořád je tady nesmrtelná Smetanova hudba, byť v lidověji laděných aranžích, které více odpovídají pěveckým schopnostem činoherních herců, celkové vyznění však ani náhodou není oslavou lásky nebo tradic českého národa. Je to spíše drsná společenská kritika poukazující na malost a zaslepenost lidí, na jejich lačnost po penězích a slávě. Svým způsobem je to parodie na Smetanovu operu, která se však nesnaží tohoto velikána české hudby zesměšňovat, možná spíš vytahuje na světlo to, co nám moderní optikou musí připadat absurdní a směšné. Jde o neotřelé pojetí klasiky? Bezpochyby. Zároveň však jde o pojetí velmi chytlavé, svěží, moderní a navzdory všemu jednoduše zábavné.