Projekt Manhattan

Autor: Stefano Massini
Překlad: Marina Feltlová

Premiéra: 19. 9. 2025
Uvádění: Divadlo pod Palmovkou

Režie: Michal Lang

Obsazení
J. Robert Oppenheimer - Jan Teplý
Alexandr Sachs - Martin Němec
Leó Szilárd / Paul Dirac - Michal Lurie
Jenö Wigner - Jaroslav Blažek
Vannewar Bush - Teodor Dlugoš
Edward Teller - Tomáš Vardan
Paul Erdös / Speedy Serber, asistent Oppenheimera - Šimon Holiš
Vypravěčka 1 - Lucie Michálková
Vypravěčka 2 / Jean Tatlock, první láska Oppenheimera - Kateřina Hrdinová
Vypravěčka 3 - Martina Krátká Frejová
Milenec / Muž na WC - Ondřej Vaněk

Délka představení: 3 h 10

Jeden z největších, ale zároveň nejděsivějších světových vynálezů, atomová bomba, navždy změnila charakter válečného konfliktu. Na začátku přitom stála obyčejná touha předstihnout ve zbrojení Německo a skupina maďarských Židů, kteří se rozhodli prchnout za oceán před Hitlerem. Stefano Massini svoji hru sice pojímá jako příběh nejničivější zbraně v lidských dějinách, ten však tvoří pouze pozadí pro osudy postav a jejich vzájemné mezilidské konflikty.

Massini nepatří k autorům, kteří by psali formálně klasická dramata a stejně tak nedává dramatizátorům přesný návod, jak je pojmout. Je tedy čistě na tvůrcích, jaké prostředky vyprávění a jaký inscenační klíč zvolí. Na Palmovce staví do středu příběhu jednotlivé fyziky, včetně Roberta Oppenheimera, byť ten se objeví až v druhé půli, které doplňuje trojice ženských vypravěček, komentátorek a glosátorek. To ony uvádí do příběhu každou novou postavu, komentují dění a nastavují atmosféru. Projekt Manhattan tak není ani tak inscenací o vzniku atomové bomby, jako spíš příběhem o ztrátě ideálů, v naší aktuální situaci až nepříjemně aktuálním. Evangeliem vědy, jež ústy proroků promlouvá k davům.

Hraje se z většiny na prázdné scéně, která evokuje dojem uzavřeného prostoru. Sterilní, bílý pokoj až nemocničního rázu, v němž se odehrávají silné lidské příběhy. Ve stěnách několik dveří, na stropě několik megafonů, podle potřeby přivezen ojedinělý kus nábytku. Je-li to nutné, pak se prostředí dokresluje krátkými videosekvencemi, v nichž jsou buď představovány jednotlivé charaktery, nebo místo, na němž se aktuálně nachází. Text hodně staví na snaze ukázat je nikoliv jako špičkové fyziky, nýbrž jako lidské bytosti s mnoha slabostmi, které se staly obětí systému nebo svých vlastních nevyhraněných pocitů. Celá inscenace je tak ve své podstatě spíše konverzační než dějová, konflikty mezi postavami vznikají na úrovni textu a jevištní akce se omezuje na nejnutnější interakce. A přesto Massiniho text dovede diváka pohltit už jen samotnou svou kvalitou. Navzdory tomu je však druhá polovina inscenace přece jenom trochu dlouhá a neuškodilo by jí pár minut z celkové stopáže ubrat.

Barevně se inscenace drží v černobílém spektru, jediným barevným elementem je křiklavě zelená na kostýmech komentátorek, která svou jedovatostí narušuje pocit oživlé černobílé fotky. Tvůrci se tím možná odkazují k radioaktivitě a negativním dopadům atomové energie, může však jít i čistě o výtvarnou volbu pro vyvolání co nejsilnějšího kontrastu. Mírně se tím navíc podtrhuje umístění vypravěček mimo čas a prostor, stejně tak jejich nestrannost a povznesenost nad realitu ostatních aktérů.

Inscenace rozhodně zaujme hereckými výkony, byť jednotlivé charaktery jsou poněkud zjednodušeny a snad až lehce karikovány. Jde však bezpochyby o autorský záměr, který umožňuje lepší orientaci mezi jinak vcelku podobnými fyziky. Na první pohled zaujme především Šimon Holiš jako Paul Erdös, nesnesitelně arogantní mladý akademik, který se považuje za lepšího než jeho druzi a s přezíravou samozřejmostí ostatní komanduje. Když se pak Holiš později převtělí do Speedyho Serbera, ukazuje zcela novou polohu trochu uťáplého a hodně divného mouly, který má hromadu nejrůznějších tiků, mele s kadencí kulometu a nikdy se nezastaví, ale přesto vzbuzuje sympatie. Zaujme i Jan Teplý jako Oppenheimer, který podává svůj standardní výkon v lehce cynické poloze ne tak úplně arogantního génia.

V případě Projektu Manhattan je vcelku zásadní, s jakým očekáváním do divadla vlastně jdete. Nemůžete totiž čekat kopii oscarového Oppenheimera ani akční jízdu o atomovém závodě probíhajícím během druhé světové války. Mnohem spíše jde o komorní konverzační drama s filozofickým přesahem, které po celou dobu řeší hodnotu lidského života, touhu po svobodě, po štěstí po něčem, co nás přesahuje. Massiniho text je nesmírně mnohovrstevnatý a nabízí řadu interpretací, z nichž mohou vybírat tvůrci i diváci. Nejlepší je tak před návštěvou představení neočekávat nic a prostě jej na sebe jenom nechat působit. Možná vám sedne a budete si odnášet nevšední zážitek, možná ne a budete se nudit. Rozhodně se však jedná o dobře zpracovanou inscenaci s potenciálem zaujmout.