Překročit hranice

Autor: Natalka Zarycka
Překlad: Olesja Pipašová

Premiéra: 20. 3. 2026
Uvádění: Divadlo Komedie (v rámci festivalu Měsíc Ukrajiny)

Režie: Oleksandr Tkačuk

Obsazení
Natálka - Marija Havrysevyč, Polina Filippova, Veronika Chnykina
Bohdan - Volodymyr Bohdancev
Byrokratka, Lolita Dubovská, Sanitářka, Matka zajatce, Asistentka politik a Vladleny - Kateryna Vyšneva
Matka Natálky, Matka zajatce, Halja Štukatur, Vladlena, Kamarádka Larysa - Svitlana Ochrymenko
Vaska Sirak, Ljubomir, Policista, Mykyta Nijak, Zajatec, Trauma - Mychajlo Orel
Politik, Hlas Rusa, Zajatec, Trenér aikida - Maksym Kuročkin
Bývalý manžel, Policista, Zajatec, Řidič Víťa - bandita, Generál - Nazar Žolobovyč
Natálčin syn - Idan Revuckyj

Délka představení: 1 h 40

Válka na Ukrajině trvá už čtyři roky a její konec je zatím stále v nedohlednu. Její hrůzy jsou pro mnohé z nás nepředstavitelné, o to zásadnější je však o nich mluvit a ztvárňovat je uměleckým způsobem. Překročit hranice je svým způsobem dokudrama ukazující realitu ukrajinské válečné každodennosti, jelikož autorka převedla do divadelní podoby svůj osobní příběh. Z divadelního hlediska to sice trochu drhne, coby dokument o situaci na Ukrajině však funguje dobře.

Projekt Překročit hranice vznikl v koprodukci Městských divadel pražských a kyjevské Divadla Veteránů, které sdružuje válečné veterány a prostřednictvím arteterapie jim pomáhá v návratu zpět do normálního života. Jejich inscenace má poloprofesionální charakter, protože na scéně se vedle skutečných herců objevují i amatéři, pro něž je umění formou regenerace. Navzdory tomu působí produkce solidně a funkčně, byť některé režijní volby jsou poněkud sporné.

Příběh se točí okolo hlavní hrdinky Natálky, jíž všichni předpovídali, že se nedožije ani první menstruace, ale ona se zaťala a rozhodla se dožít nejen puberty, ale taky vlastní svatby. Do jejího života však nečekaně vstupuje válka a nutí ji sahat si na dno vlastních sil ve snaze pomoct sobě i ostatním lidem okolo. Autorka ukazuje realitu života v zázemí, kde sice nezuří přímé boje, ale všichni jsou neustále vystaveni riziku bombardování nebo posunutí fronty, které by mohlo vyústit v reálné napadení a boje. Zachycuje však také nefunkční byrokratický aparát a nekonečné boje s větrnými mlýny, chcete-li se skrz něj něčeho domoci. Z hlediska dokumentace války a jejích dopadů je to bezpochyby velmi zajímavé, z hlediska divadelního už tolik ne. Chybí pevnější dramatický oblouk, stejně jako celková divadelnost. Text je totiž extrémně umluvený, spoustu věcí vysvětluje, místo aby je ukazoval, zatímco jiné zcela pomíjí, čímž v textu vznikají logické díry a mezery, které se divák marně snaží zaplnit.

I sama inscenace je problematická. O nedostatečné divadelnosti už tu byla řeč, poněkud sporné jsou však i další režijní volby. Kupříkladu rozdělení hlavní role Natálky mezi tři typově rozdílné herečky. Mohlo by to být chápáno tak, že každá z nich zastupuje jednu hrdinčinu stránku, bohužel se však s podobným principem nijak nepracuje, herečky se na scéně střídají naprosto nahodile a celé to působí jako úlitba režiséra, aby zapojil více aktérů, případně se jediná herečka nemusela učit takové kvantum textu. Většina ostatních postav hraje marginálnější úlohu, jsou spíše doplňkem, jakousi stafáží, která pomáhá dokreslovat příběh, ale sama o sobě není charakterově nijak zajímavá. Herecké výkony přitom vesměs nejsou špatné, spíš nijaké. Jednoduše vám příliš v hlavě neutkví.

Scénografie je extrémně jednoduchá. Sestává ze čtveřice boxů o rozměrech telefonní budky, jimiž je možno otáčet a měnit tak prostředí. Každá strana je totiž jiná. Bohužel se scénografií není pracováno úplně nejlíp, k otáčení dekorace dochází dost náhodně a moc nepomáhá ani svícení, které si sice hraje s barvami, ale bez hlubší logiky. Kostýmy jsou tak trochu každý pes jiná ves a krom náznaků vojenských uniforem není příliš jasné, co mají symbolizovat nebo proč byly zvoleny. Právě tady se nejvíc ukazuje poloprofesionální charakter inscenace a její limity.

Jak tedy Překročit hranice zhodnotit? Z hlediska divadelního je to kus, který si klidně můžete nechat ujít a o nic nepřijdete, důležitější je přidaná hodnota v podobě dokumentárního charakteru hry, která odhaluje, jak vypadá válka přímo v jejím ohnisku a s čím se musí zasažení lidé na denní bázi vyrovnávat. Zároveň jde o ukázku toho, jak léčit pomocí umění navzdory prožitým traumatům. S ohledem na celospolečenský přesah je tedy jistě záslužné, že podobný projekt vznikl, byť inscenačně trochu pokulhává.