Únor je nejkratší měsíc roku a osobně ho vnímám i jako jeden z nejdepresivnějších, letos však, odhlédnu-li od událostí ve světě, které moc pozitivních myšlenek nevzbuzují, mi paradoxně uplynul, aniž bych stihla propadnout chmurám. Oproti lednu byl totiž únor mimořádně intenzivní a stihla jsem toho víc, než mnohdy za měsíců několik.
První únorový víkend jsem strávila u Tachova jen kousek od německých hranic, kam jsme odjeli s divadelní partou. Bylo to stejnou měrou zábavné jako vyčerpávající, vedle improvizačních her zbyla spousta času i na nějaký ten výlet nebo karetní klání, a i když jsme toho moc nenaspali, o to víc jsme si to užili. Hned následující víkend jsem odletěla s kamarádkou do Barcelony, abych se vydala po stopách Gaudího a poznala zblízka jeho architektonická kouzla. I tohle byl velmi intenzivní víkend, kdy jsme nachodily asi miliardu kilometrů, abychom v krátkém čase dvou dnů zvládly poznat Barcelonu ze všech možných úhlů. Pokud chcete zkusit pochytit aspoň něco z atmosféry města, můžete mrknout na video a mám pro vás taky klasický článek s tipy. A abych té kultury neměla za jeden měsíc málo, vyrazila jsem ještě do Umělecko-průmyslového muzea na výstavu o modrotisku v módě.
Co se divadla týče, neměla jsem na něj v únoru vlastně moc času, nicméně i tak jsem zvládla tři představení. Nejdřív do byl Mistr a Markétka v Dlouhé, což je inscenace velmi dobře zachovávající poetiku Bulgakovova románu a vyzdvihující veškerou jeho teatralitu. Nemohla jsem si nechat ujít ani Prokofjevův balet Romeo a Julie, který měl premiéru ve Státní opeře, a musím říct, že jsem si představení užila od první do poslední minuty nejen díky hudbě, ale i pro vynikající taneční výkony. A abych měla únor divadelně skutečně co nejpestřejší, dopřála jsem si ještě operu Bludný Holanďan, která mě velmi příjemně překvapila svou civilností.
Že chodím do kina všeobecně hodně málo, už víte, nicméně v únoru jsem si našla čas na Tajemství staré bambitky 2, jelikož první díl mám ráda a byla jsem zvědavá, jak si tvůrci poradí s pokračováním. Nemůžu říct, že bych odcházela z kina vyloženě nadšená, ale rozhodně jsem se příjemně pobavila a někdy v budoucnu se na film ráda podívám znovu. Co se mých výprav do vod Netflixu a dalších streamovacích platforem týká, sice jsem toho dost rozkoukala, ale vlastně moc nestihla dokoukat. Dojela jsem nicméně Slunečnou, což je takové mé malé guilty pleasure, které jsem vydržela sledovat celé dva roky, po které ho vysílali. A taky jsem zkoukla minisérii Devadesátky, která rozhodně stojí za to a doporučuju ji všema deseti.
Pokud se podíváme na čtení, je to strašná bída. Jak jsem v lednu četla hodně, v únoru skoro vůbec. Na vině jsou hlavně plné víkendy, během kterých jsem knížku skoro neotevřela, nemluvě o tom, že mě postihla menší čtenářská krize. Zvládla jsem tak nakonec čtyři kousky, z nichž jeden byl na posudek, takže vám toho o něm moc neřeknu. Snad jen, že šlo o vcelku příjemnou oddechovku, k níž sice mám nějaké výhrady, ale k vydání jsem ji nakonec doporučila. Co se zbytku přečtených knížek týče, nejdřív jsem si vzala do ruky Takový prima věk, který je výpovědí o jedné konkrétní generaci a lehkou formou se věnuje vcelku komplikovaným společenským otázkám. Pak přišel na řadu recenzní výtisk Jedna z pěti, který je velmi příjemnou odpočinkovou záležitostí, která ale zároveň naráží i na složitější a často přehlížená společenská témata. Poslední únorovou knihou a rozhodně jednou z nejzvláštnějších za hodně dlouhou dobu, byla Kodaňská Píseň písní, která má silnou atmosféru a zajímavý jazyk, její specifičnost však ne každému sedne.
Jako obvykle pro vás mám i video, takže pokud si chcete poslechnout, co si o knížkách myslím, směle do toho. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat