Jsou knihy, do kterých se ponoříte po prvních několika slovech a ony vás nepustí. Jsou jiné, do nichž se sice začítáte trochu déle, ale nakonec si je užijete. A pak jsou knihy, u kterých celou dobu litujete, že za ně stromy položily svůj život. Špatný záběr možná nespadá přímo do této poslední kategorie knih, ale mnoho k tomu nechybí.
Vílí království Elfhame je všechno jen ne přívětivé místo. Zdejší obyvatelé se přátelským pohádkovým vílám podobají tak vzdáleně, že by se skoro chtělo říct, že s nimi nemají nic společného. Společnost ovládá spíše krvežíznivost a rivalita než jakákoliv vřelost. Je pak čemu se divit, že zdejší lidé nevěří v lásku a výhodný obchod je pro ně důležitější než jakékoliv city?
Praha 22. století se nijak nepodobá městu, které známe dnes. Z většiny budov zbyly jenom trosky, sutinami se pohybují nebezpečné gangy a těch pár obyčejných lidí se zuřivě snaží přežít. Problém je, že bojují s neviditelným nepřítelem. Množí se přímo fantaskní povídačky o Petřínu a Malé Straně, přes Hlavák projíždí vlak, který nikdy nestaví a v Praze přestává být bezpečno. Pokud tedy vůbec kdy bylo...
Mohlo by se zdát, že když žijeme na počátku 21. století, dosáhly jsme jako ženy už takřka všeho. Máme rovnoprávnost umožňující nám studovat, pracovat i volit, nikdo neřeší, jestli na sobě máme sukni nebo kalhoty, a dokonce už se ani nepovažuje za nic nepatřičného mít sex před svatbou. Minimálně v rámci západní společnosti. A přesto je ona stále omílaná rovnost často jenom formální a v praxi tak úplně nefunguje. Bernardine Evaristová ve své osobité próze poukazuje na to, jak těžké a nevděčné je být ženou.
Píšou se čtyřicátá léta, v Evropě zuří druhá světová válka a malému Brunovi se právě hroutí svět, protože po něm chtějí, aby se přestěhoval. Z Berlína, v němž strávil celý život a kde má přátele, se má přesunout do místa, jehož jméno ani neumí pořádně vyslovit. Může snad jeho život být ještě horší?
Prosinec je pro mě pokaždé spojen s jistou hektičností. Blížící se Vánoce kladou nároky na náš čas i energii a občas to chce nervy z ocele, abychom to vůbec nějak přežili. Letos to bylo dvojnásob náročné, protože covid si s námi pohrál a jako mnohokrát v roce 2020 znemožnil dělat věci, které bychom rádi. Tak doufejme, že ten letošní rok bude o poznání předvídatelnější a lepší.
Že v Praze leží čtvrť, v níž nefunguje elektřina, věděl celý svět už řadu let. Teprve teď však přišel na to, čím by mohl být tento zajímavý fenomén způsobem. Stroj Hanuše Nápravníka už není tajemstvím. A přestože této realitě se mnozí stále zdráhají uvěřit, jiní už větří šanci, jak Prašinu ovládnout a proměnit v hypermoderní čtvrť plnou života. I když její obyvatelé na to možná budou mít jiný názor.
Je to tak. Máme tady nový rok a s ním i spoustu potenciálních nových zážitků a možností. Ještě než se však vrhneme vstříc všem dobrodružství, která si pro nás rok 2021 přichystal, chtělo by to ohlédnout se zpátky a trochu bilancovat. Ostatně, kdy jindy, než právě začátkem ledna, kdy se nám vědomí o novém letopočtu ještě pořád úplně pevně neusadilo v mysli, se zabývat tím, co bylo? Takže... jaký byl rok 2020 pro mě?
