Setkali jsme se s tím už všichni. Tedy, aspoň my, co rádi čteme. Ten nevěřícný pohled, který následuje poté, co na otázku vztahující se k našim koníčkům odpovíme čtení. Jako by to, že máme rádi knížky a baví nás trávit čas v jejich společnosti, bylo něco divného, za co bychom se měli omlouvat nebo stydět. Nebo si přinejmenším připadat divně, protože čtení se přece nedá považovat za adekvátní způsob trávení času. Vždyť koho by mohlo bavit hodiny nehnutě sedět a zírat na písmenka?
Rodinné příběhy mohou být velmi překvapivé a skrývat v sobě nečekaná odhalení. Někdy nás zaskočí pravda o lidech, které jsme považovali za nejbližší, a jen těžko ji skousáváme, jindy jim jejich chování či jednání nedokážeme odpustit vůbec. Jenže každá mince má dvě strany a stejně tak pravda může být pro různé lidi různá. Jakuba Katalpa ve svém románu Němci na příkladu intimního rodinného dramatu ukazuje, jak obtížné je dostat se k objektivní skutečnosti, když jediné, co máme k dispozici, jsou subjektivní vzpomínky.
Kazi a Jase si toho společně prožili docela dost. Od nenávisti přes účelové příměří až k lásce. Kazi nepatří k těm, kdo se jen tak zamiluje, a ani Jase nedává své srdce lacino. Zdá se však, že se konečně dokázali shodnout na vzájemných citech a díky vendské královně mají i našlápnuto k velmi slibné budoucnosti. Nebo ne?
Šachy mnozí z nás považují za nejnudnější hru na světě. Má totiž poměrně přísná pravidla, která stojí čas a úsilí si osvojit, a navíc vyžaduje od hráčů schopnost strategického myšlení, plánování a značnou porci imaginace. Je to specifický svět sám pro sebe, do něhož zapadají jenom specifičtí a vlastně trochu divní lidé. A přesto dokázal Walter Tevis z tohoto osobitého prostředí vykřesat velmi vzrušující čtení.
O Severní Koreji jsme všichni slyšeli aspoň něco. Vlastně jde o stát, který nás svým způsobem všechny fascinuje, a to zejména svou absolutní uzavřeností před okolním světem. Navštívit ho se povede jen nemnohým, a i pokud se vám to náhodou poštěstí, stejně nemáte jistotu, že vidíte pravdivý obraz. Vládnoucí režim se totiž postará o to, aby vám ukázal jen pěkné a chvályhodné věci. Nina Špitálníková ve své knize poodkrývá skutečnou tvář KLDR. A není to právě povzbudivé čtení.
Knihy vznikají o lecčems, je však žádoucí, aby měly alespoň nějaké téma nebo příběh, kterého se čtenář může chytit. A potom jsou zde pseudointelektuální texty, k jejichž pochopení potřebujete výkladový slovník, tři doktoráty a jazykovou zkoušku z vesmírného nářečí, jinak se absolutně nechytnete. Zkuste hádat, do jaké kategorie počin Emila Hakla s názvem Skutečná událost patří.
Přehoupli jsme se do nového roku a všichni jsme doufali, že bude podstatně normálnější než ten právě uplynulý. Je tady únor a situace vypadá pořád stejně neutěšeně snad s jednou jedinou výjimkou - lidé už toho všeho začínají mít plné zuby a vzhledem k absolutnímu lemplovství vlády nevidí důvod, proč ještě pořád dodržovat kterékoliv s aktuálních nařízení. A co si budeme, já jim naprosto rozumím. Ale teď se radši podívejme na to, jaký pro mě byl leden.
Světem se prohnala Velká válka, vzpomínky na ni pomalu začínají blednout a mladá republika sbírá síly k tomu, aby se stala silným, nezávislým státem. Spoustu lidí ale celospolečenské problémy ani trochu nezajímají. Jejich život se skládá z drobných každodenních bojů a ústrků, politická rivalita velkých hlavounů je jim naprosto cizí. Obyčejný život se totiž odvíjí tady a teď. Vraťte se spolu s hrdiny Karin Lednické do rázovitého kraje Ostravska a Karvinska, kde si lidé nemohou dovolit žádnou změkčilost, pokud chtějí přežít.
