Doufám, že jste všichni šťastně vykročili do nového roku 2020. Já osobně jsem dost zvědavá, co si pro nás nachystá, ale přesto si dovolím ještě pár návratů do roku uplynulého. Nechci vás totiž okrást o pravidelné měsíční shrnutí a rozhodně budu bilancovat i celý uplynulý rok. Ale teď už k tomu, jaký jsem měla prosinec.
Přestože se mi to nestává příliš často, prosinec byl pro mě dost hektický. Před koncem roku jsem totiž chtěla dodělat všechny pracovní resty, abych na svátky odcházela s čistým stolem, a navrch si adventní čas vyžaduje spousty různých setkání a společenských akcí. Volným časem jsem tudíž právě neoplývala. Nechci si ale stěžovat, protože všechny aktivity jsem dělala zcela dobrovolně a rozhodně mě do nich nikdo nenutil. Jen se jich sešlo v jeden moment víc, než jsem předpokládala.
Pochopitelně jsem si nemohla nechat ujít adventní trhy, které navštěvuju každoročně. Letos jenom v Praze, protože žádná jiná zahraniční ani tuzemská destinace nám časově prostě nevyšla. I tak jsem ale těch pražských trhů obešla několik, dopřála si spoustu svařáku a prošla se ulicemi i uličkami Starého i Nového Města. Samotné svátky už jsem trávila u rodičů v Kutné Hoře a i tam jsem se několikrát prošla vánočně vyzdobeným městem.
Kupodivu jsem si našla čas i na divadlo. Ostatně, to bych ani nebyla já, abych ho někam nevmáčkla. Zkraje měsíce jsem se vydala do Studia DVA na Malého prince. Jedná se o svým způsobem dost alternativní muzikálovou inscenaci, která oslní zejména svou vizuální stránkou. Honza Cina v hlavní roli byl tradičně skvělý a příběh sám je velmi slušně zpracovaný. Jen je to prostě kousek spíše pro náročnějšího diváka. Další hudební kousek jsem zhlédla v divadle Rokoko, konkrétně šlo o inscenaci Bez Hany, která vznikla jako pocta šansonům Hany Hegerové. Stěžejní je zde hudební stránka, nicméně představení má i velmi jednoduchý děj, který jednotlivé písně vhodně propojuje. V polovině měsíce jsem si dopřála zase něco trochu alternativnějšího, konkrétně šlo o Za dveřmi čp. 21. To není tak úplně inscenace, jedná se o narativní prostor. Tedy jakousi instalaci, kterou si na základě konkrétních instrukcí procházíte a která vám sama vypráví svůj příběh. Tak trochu představení bez herců, kde hlavní roli hrajete vy a prostor okolo vás. Jedná se rozhodně o velmi zajímavý koncept, který se mi víc než zamlouvá, takže ráda v budoucnu něco podobného zase zkusím. A posledním divadelním kouskem prosince i loňského roku byla Kytice v Národním divadle. To je vizuálně jedna z nejpůsobivějších věcí, co jsem kdy viděla, a celkově u mě tato inscenace patří k tomu nejlepšímu, co se mi kdy povedlo na divadelních prknech zhlédnout.
A v prosinci nechybělo ani kino. Hned 1. jsem zašla na druhý díl Ledového království, protože na pohádky prostě není člověk nikdy moc starý. Potěšilo mě, že vedle dětí a jejich rodičů bylo v sále i docela dost nadšenců mého či vyššího věku. A skoro mám pocit, že my dospělí jsme celý příběh prožívali víc než děti. V půlce měsíce jsem pak ještě využila akčních vstupenek do Cinema City a zašla na vánoční komedii Last Christmas, což bylo milé a nenáročné pokoukání, i když do nové Lásky nebeské, jak někteří prorokovali, to má hodně daleko.
A teď už k tomu, co jsem zvládla v uplynulém měsíci přečíst. Konečné číslo se nakonec vyšplhalo na osm kousků, přičemž poslední knihu jsem dočítala ještě na silvestra v noci. Kvůli naladění se na vánoční vlnu jsem přelouskala hned několik tematických knih, ale to už předbíhám. Vezměme to postupně. Měsíc jsem zahájila fantasy romantikou Lvářka. Příběh Vavřínky je zasazen částečně do současnosti, částečně do rudolfinské Prahy a je to velmi milé, nenáročné a oddechové čtení, i přes věk hlavních hrdinů asi spíš pro mladší čtenáře. Následně jsem dočetla Salon Eliott, vyprávění na motivy stejnojmenného seriálu o dvou sestrách, které si založí módní salón. Následovala první prosincová vánoční kniha Vánoční tábor, z níž atmosféra svátků přímo stříká, i když žádný výraznější přesah nečekejte. Pak jsem se krátce vrátila do první série seriálu The Crown spolu se stejnojmennou obsáhlou, graficky nádherně zpracovanou publikací Roberta Laceyho. Těsně před svátky jsem přelouskala taky Sedmilhářky, které mě bavily, takže se jednak určitě kouknu na seriál, jednak se pustím i do dalších autorčiných knih. No a vánoční období už patřilo vánočním knihám. Nejprve jsem zavítala do Francie spolu s Vánoci v Paříži, poté jsem si přečetla o dost praštěném nápadu jednoho rozvedeného páru v románu Dospělí a ti druzí a na závěr měsíce jsem se ještě na skok vrátila do svátečního období a prožila Vánoce v New Yorku.
Pokud chcete znát můj podrobnější názor na jednotlivé kousky, můžete si přečíst recenze nebo se podívat na video. :)
Jé, tohle je zároveň první video, které od tebe vidím, a páni, jsi vážně sympatická! ^^
OdpovědětVymazat