Poslední měsíc roku 2025 je za námi, stejně jako celý rok. Pro mě se prosinec nesl především ve znamení odpočinku, jelikož jsem si konečně dopřála delší dovolenou. Vzhledem k tomu, že od půlky srpna jsem žádnou neměla a letošní sezóna je hodně náročná, jsem ji už vysloveně potřebovala. A využila ji z větší části jak jinak než ke čtení.
Můj prosinec vlastně nebyl nijak zvlášť akční a nesl se spíše v poklidném duchu. Na jeho začátku jsme s kamarády vyrazili na chatu užít si trochu zimní atmosféry, a i když nebyl sníh, bylo to velmi zábavné a přiměřeně akční. Podnikli jsme taky další únikovku, tentokrát hororovou. Vyřešit se nám ji povedlo v rekordním čase, vlastně nebyla zas tak komplikovaná, ale rozhodně jí nemůžu upřít fantastickou atmosféru. No a samozřejmě došlo i na tradiční procházku na vánoční trhy. Prošli jsme si naše obvyklé trasy ze Staromáku přes Pařížskou na nábřeží, odsud přes Mánesův most dál na Kampu a zpátky kolem Národního divadla. Samozřejmě jsem se stavila i na Jiřáku a Míráku nebo na náměstí Republiky, což jsou mé obvyklé zastávky, ale nic nového jsem neobjevovala. Třeba příští rok. Jinak nechyběly procházky do Stromovky nebo i po Kutné Hoře, když jsem byla na svátky u našich, zahráli jsme si ve virtuální realitě nebo pub kvíz na doma a v podstatě jenom tak relaxovali.
Samozřejmě jsem nedokázala odolat nějakému tomu divadlu. Nejdřív to byla Judy v hlavní roli s Thálií oceněnou Monikou Absolonovou. Ta inscenace jako taková je trochu nuda a hodně depka, ale herecké výkony za to stojí. Naopak naprosto perfektní byla Nana a Zabiják v ABC, což je taky dost solidní deprese, ale rozhodně velmi povedený a nesmírně neotřelý kousek. V úplném závěru měsíce jsem potom zašla ještě na Něhu, což je v podstatě taková shakespearovská variace. Cenu za inscenaci roku by si asi neodnesla, ale bylo to mile zábavné a dobře zahrané.
Kupodivu se mi povedlo zajít i do kina, protože jsem chtěla vidět druhý díl Wicked. A přestože všeobecně není přijímaný nijak zvlášť nadšeně, mně se líbil. Asi je to i tím, že mám ten muzikál celkově ráda a věděla jsem, do čeho jdu. Jinak jsem pochopitelně sledovala přes svátky spoustu pohádek a došlo i na vánoční klasiky jako Prázdniny nebo Láska nebeská, na Netflixu jsem potom zvládla i všechny tři díly Princess Switch, které mám dost ráda.
A teď ke knížkám. Prosinec byl v tomhle ohledu velmi úspěšný, jelikož jsem zvládla 14 kousků. Jedna z knih byl rukopis na posudek, popravdě dost mizerný, zbytek potom směsice recenzáků, knih do čtenářské výzvy a nějakých těch vánočních romancí. Měsíc jsem zahájila s Duchem Pankráce, což bylo velmi nepříjemné a bolavé čtení, které ale můžu maximálně doporučit. Následovala audiokniha Adam Dolník: Svět elitního vyjednavače, což je loňský rozhovor Martina Moravce. Mám je moc ráda a vždycky napjatě čekám, až vyjde v audiopodobě, abych si ho mohla poslechnout, takže tohle jsem si mimořádně užila. V rámci roku s Romantickými útěky jsem přečetla Hospůdku v Praze, která byla milá a bavila mě. K top knížkám v rámci série se nezařadí, ale užila jsem si ji. Následoval společenský román Víry, který tematizuje práci prostitutek a rozhodně se jedná o mimořádně zajímavé čtení. Konečně jsem dočetla taky Kroky pouští, se kterými jsem bojovala dobré tři měsíce. Na začátku jsem si myslela, že to bude kniha, kterou zvládnu přečíst na jeden zátah, ale tak zoufale mě nebavila, že se to hodně protáhlo. Abych se trochu naladila na blížící se svátky, sáhla jsem po Vánocích na Manhattanu, které mají velmi milou atmosféru a nijak komplikovanou, ale zábavnou romantickou linku. Naprostou jednohubkou byla Můra noční předvánoční, na niž jsem náhodou narazila v knihovně a řekla si, proč ne. Inspirativní se ukázal cestopis Holky napříč Nepálem, který mě namotivoval, abych se jednou sbalila a do Himalájí taky vyrazila. Další vánoční romantikou byla Láska mezi vločkami, která měla velmi milou rodinnou atmosféru a vážně hodně mě bavila. O poznání méně nadšená jsem byla ze Zasněženého polibku, letošního adventního kalendáře. Graficky to bylo zpracované krásně, ale příběh spíše průměr. Povedlo se mi přelouskat i knihu Čarodějka, která posloužila jako inspirace pro muzikál Wicked, ale příliš mě neohromila. Místy to bylo zajímavé a čtivé, ale většinu času jsem se s románem trápila. Naopak velmi mě bavil Dvojí život Heleny Grahamové, jelikož klasiku čas od času přelouskám ráda a tahle mi sedla. A špatný nebyl ani Uloupený život, který velmi silně staví na psychologii hlavní hrdinky.
O knížkách si tradičně můžete více přečíst v jednotlivých recenzích nebo si poslechnout v rámci Přečtena.
Žádné komentáře:
Okomentovat