Přečteno ÚNOR 2020

Letošní rok je pro mě zatím poměrně hektický. Mám pocit, že vůbec nic nestíhám, což se částečně podepisuje i na mém čtení. Není to tak, že bych nečetla vůbec, jen se mi do rukou dostává míň knížek, než je u mně zvykem. V únoru jsem se sice dostala na svůj standardní počet, ovšem pocit, že bych toho přečetla nějak moc, rozhodně nemám. Ale ještě než se budu jednotlivým kouskům věnovat, dejme si tradiční malé kulturní okénko.

V lednu jsem ve výsledku zvládla poměrně hodně divadla, v únoru jsem na tom byla o poznání hůř. Zavítala jsem jenom na dvě představení. Nejdřív na nový muzikál Elefantazie v divadle ABC, což je hodně oddechová záležitost, v níž určitě zaujme Tomáš Klus a melodická hudba, ale jako celek to má značné rezervy. I druhé představení bylo v ABC a šlo o Evžena Oněgina. To nebyla první, nýbrž už několikátá návštěva, protože tuhle inscenaci mám hodně ráda a chtěla jsem si ji ještě jednou připomenout, než definitivně zmizí z repertoáru.

Oproti lednu jsem se taky dostala do kina a sice na Malé ženy. Mám tenhle román dost ráda a viděla jsem i několik jeho zpracování - film z roku 1994 i nedávnou seriálovou verzi. Líbily se mi vlastně všechny, každý svým vlastním způsobem. Nový snímek hodně hraje na feministickou notu a je poměrně výpravný, ale zároveň si pořád zachovává atmosféru původního románu a moc dobře se na něj kouká.

V druhé půlce měsíce jsem navíc díky Humbooku dostala šanci zúčastnit se merendy Albatros Media a s předstihem se tak dozvědět, jaké knihy se chystají na jaro. Akce byla skvělá, protože se sešla hromada podobně naladěných lidí, a přestože jsem měla pocit, že tam patřím k těm nejstarším, moc jsem si to užila. Navíc jsem díky merendě objevila novou kavárnu, kam ráda zajdu na dortík nebo na skleničku.

A teď už k tomu, co jsem přečetla. Za únor to bylo celkem osm kousků, i když většina z nich byla na stránky poměrně chudá. Začala jsem autobiografickou knihou vzpomínek Odložený život. Následovala fantasy prvotina české autorky Prokletý sníh. Neodolala jsem ani tolik opěvované novince Vrány, která byla a pořád ještě je k vidění prakticky všude. Pak jsem si dopřála četbu spíše pro mladší čtenáře a sáhla po Terezínském ghettu, což je docela milý způsob, jak děti seznámit s českou historií. Kvůli společnému čtení na Knihánkovu jsem přelouskala Velkou samotu, což byl nezapomenutelný zážitek. Další primárně dětskou knihou byly Kapky na kameni kolektivu autorek. Zvládla jsem i jeden recenzní kousek, který ke mně doputoval přímo od autorky a sice Rubikon II.: Kostky jsou vrženy. No a závěr měsíce jsem strávila v poklidné atmosféře konce 19. století s Kronikami prachu.

Pokud byste o knihách rádi věděli něco víc, budu ráda, když si přečtete recenze, nebo mrknete na video. :)