Je za námi další měsíc a s ním i celá první čtvrtina tohoto roku. Neskutečné, jak to letí. Pro mě se březen nesl hlavně v pracovním duchu, protože premiéry a dva divadelní festivaly dají člověku zabrat, ale zbyl čas i na nějaký ten odpočinek. A navíc jsem měla mimořádně šťastnou ruku na vynikající čtení.
V březnu došlo zase na trochu cestování. Tentokrát jsem spolu s rodiči vyrazila do Milána, kde jsem byla poprvé před asi osmi lety. Návrat tak pro mě znamenal podívat se znovu na místa, která jsem dříve navštívila, ale taky poznat nová, jelikož krom Milána jsem tentokrát zajela i do Bergama a Pavie a přidala si tak na seznam procestovaných míst v rámci Itálie další kousky. Pochopitelně jsem pro vás napsala i článek s nějakými těmi tipy a natočila video pro zachycení atmosféry.
Jinak se ale můj březen nesl v hodně poklidném duchu. Pokud počasí přálo, procházela jsem se nebo chodila běhat, v opačném případě jsem četla nebo třeba sledovala filmy a seriály. Zavítala jsem na pražský půlmaraton, ne jako závodník, ale jenom jako divák a morální podpora, jelikož ségra ho běžela a zvládla to ve fantastickém čase. A došlo taky na knižní akce - nesměla jsem chybět na setkáních obou čtenářských klubů, tedy Načteno a Přečteno. V obou případech šlo o příjemnou akci a zajímavou diskuzi, takže mě mrzí, že v dubnu mi to s účastí ani na jednou nevyjde. Tak snad se zadaří v květnu. Krom toho se mi podařilo ulovit lístek na Literární terapii probíhající hned zkraje měsíce. Tématem tentokrát byly audioknihy a šlo o nesmírně příjemné povídání doplněné o skvělé víno i společnost.
Pojďme na divadlo. To jsem v březnu rozhodně nezanedbávala. Vyrazila jsem do Státní opery na Proměny, které se mi překvapivě líbily, jelikož v řadě ohledů nabízí vcelku neotřelé pojetí. Pracovně jsem pak zvládla dvě premiéry - Doktorku z domu Trubačů, která je vizuálně krásná a herecky vynikající, takže ji rozhodně doporučuju, a Než hvězdy zapadnou, které mě sice úplně nepřesvědčily a je to za mě vlastně strašně zapomenutelná inscenace, ale nemůžu říct, že by byla špatná. A částečně pracovně jsem navštívila i dvě představení v rámci festivalu Měsíc Ukrajiny, konkrétně Trójanky gruzínského hereckého souboru a Překročit hranice kyjevského Divadla Veteránů. Obojí mělo něco do sebe, i když první zmíněné bylo výrazně divadelnější a tím i silnější.
Po delší době jsem se dostala taky k nějakým těm filmům. V rámci movie clubu jsme si pouštěli snímek Známí neznámí, který jsem viděla už před pár lety, když měl premiéru, ovšem bylo milé si ho připomenout, protože je to dobrý film. Pustila jsem si taky snímek Skrytá čísla, který vychází ze skutečných osudů tzv. lidských počítačů, žen pracujících pro NASA v době před vynálezem a zapojením klasických počítačů. A můžu říct, že byl skvělý. Celkově mám podobný typ filmů, v nichž hraje roli fyzika, matematika atd. dost ráda, tudíž jsem si ho užila od první do poslední minuty. A konečně došlo taky na druhou sérii Percyho Jacksona, která vyšla už pár měsíců zpátky, ale já nějak neměla čas na ni mrknout. Za sebe můžu říct, že navzdory vcelku negativním recenzím jsem si ji užila, bavila mě a změny oproti knižní předloze mi nijak zásadně nevadily, protože celek byl mimořádně funkční.
A teď pojďme mrknout na knížky. Celkem jsem jich zvládla 11, z toho dvě na posudek, a musím říct, že jsem tentokrát měla na čtení mimořádně šťastnou ruku, protože se mi do ruky dostalo hned několik pětihvězdičkových knih. Na úvod měsíce jsem přečetla oddechovku Dračák & Drama, což bylo čtení v rámci Literární terapie a je to prostě mile odpočinkový příběh s fajn atmosférou. V rámci bookclubu jsme tentokrát četli Šťastně až na věky, což jsou rozhovory s lidmi, kteří žijí v neobvyklých formách vztahu. Šlo o zajímavé, ale mimořádně depresivní čtení. Potom jsem sáhla po románu Řeka na východ, řeka na západ, který vypráví o životě v Číně a snaze zapadnou do tamější společnosti i se vůči ní vymezit. Rozhodně velmi dobrá sonda do mezilidských vztahů. Další dvě knihy byly do čtenářského klubu Přečteno organizovaného Světem knihy. Napřed jsem přečetla román Hnízda, který byl na programu v lednu, ale já se k němu dřív nedostala. Jedná se o příběh s magickorealistickým nádechem, který si mě získal víc, než bych čekala. Ještě o kousíček lepší bylo Včelí bodnutí, sonda do života jedné obyčejné irské rodiny, jíž se život hroutí pod rukama. Je to sice instantní deprese, ale každá stránka stojí za to. Dočetla jsem taky sérii Zlatá grai. Napřed jsem si ve formě audioknihy připomněla třetí díl Otisky Chribdy, načež jsem už v klasické tištěné podobě přečetla i Polibek Maintré. Ani poslední díl mě nezklamal, užívala jsem si každou stránku a prožívala všechno spolu s postavami, takže je mi svým způsobem líto, že už je konec. Rozhodně se ale budu těšit, s čím autorka do budoucna přijde. Rozhodla jsem se sáhnout taky po Nejtemnějším přání, které jsem kdysi betovala a teď si ho konečně přečetla ve finální podobě. Bylo to vlastně fajn, i když se nedá říct, že by mě kniha nějak ohromila. A na závěr měsíce došlo ještě na jeden feministický kousek, knihu Věci, v níž si autorka vybrala stovku předmětů a s jejich pomocí přibližuje dějiny žen a ženského hnutí. Výborně napsaná, čtivá, zábavná a poučná četba, kterou doporučuju všema deseti.
U každé knihy se pochopitelně můžete prokliknout na obsáhlejší recenzi a mám pro vás samozřejmě i video.
Žádné komentáře:
Okomentovat