První měsíc roku 2026 je za námi a utekl nějak podezřele rychle. Pracovně to byl docela zápřah a do konce sezóny je stále ještě daleko, ale vždycky může být hůř. Navzdory všemu jsem si ten začátek roku moc užila a pořád se mi daří najít si čas i pro sebe.
Leden s sebou tentokrát do Prahy přinesl i sníh, který se celkem překvapivě udržel dost dlouho. Klouzat se po namrzlých chodnících do práce sice nebyl žádný med, ale zase to poskytovalo prostor pro bílé procházky ve Stromovce. A poprvé v životě (ano, jsem ostuda, vezmeme-li v potaz, jak dlouho už v Praze žiju) jsem se taky podívala do Prokopáku. Takhle pod bílou peřinou měl neuvěřitelné kouzlo, ale budu se sem muset vrátit i v létě, abych poznala i jeho další stránku.
Pochopitelně došlo i na nějakou tu kulturu, to bych jinak ani nebyla já. Prvním divadlem v novém roce bylo Buenos Aires, vystupte!, což je nonverbální inscenace o vzniku tanga, která divákům rovnou nabízí i minikurz tohohle tance. A vlastně je to vcelku chytlavé. Na Palmovce jsem zhlédla Projekt Manhattan, což je v první řadě výborný text s přesahem, byť inscenace má nějaké limity. Rozhodně ale nemůžu říct, že by to bylo špatné, naopak, jen ne úplně pro každého. A dvě premiéry jsem si užila v MDP. Napřed Zničit v Komedii, což je dramatizace stejnojmenného románu Michela Houellebecqa, která se moc povedla a je až mrazivě aktuální. Potom Dotknout se prázdna, což je opět dramatizace, tentokrát autobiografické knihy Joea Simpsona, v níž popisuje nebezpečnou výpravu do peruánských And. Své rezervy má v tomhle případě zejména text, inscenace a zejména herecké výkony jsou mimořádné.
Pojďme mrknout na filmy a seriály. Dva jsem viděla v rámci movie clubu, nejdřív Divoké historky, které mě neskutečně bavily, byť ne všechny příběhy jsem si užila stejně, potom K-Pop Demon Hunters, což je až překvapivý fenomén s nesmírně chytlavou hudbou a já nutně potřebuju pokračování. :D A pochopitelně mi nemohla uniknout ani první část čtvrté série Bridgertonovi, takže teď netrpělivě odpočítávám dny do té druhé.
A pojďme na knížky. Jelikož mám ráda výzvy, rozhodla jsem se přidat do hned dvou nových čtenářských klubů, takže moje zásoba "povinného" čtení se docela rozrostla. Ten první je organizován Světem knihy a zdá se, že v jeho rámci budeme objevovat současnou českou i světovou literaturu. Druhý se jmenuje Načteno a tématem pro letošní rok jsou Velké romány 20. století, z nichž většina se dnes už řadí do klasiky. V případě druhého jsem se koncem ledna zúčastnila i živého setkání, které bylo skvělé, protože jsme se jednak o knize dozvěděli něco navíc, jednak jsme měli možnost si o ní podiskutovat a vzájemně si vyměnit názory.
A teď k tomu, co všechno jsem v lednu přečetla. Celkem to bylo 12 knížek, což překvapilo i mě samotnou, čtyři z toho nicméně byly posudky. Myslím, že v tomhle ohledu se jedná o můj rekord, tolik v jednom měsíci jsem jich snad nikdy neměla. Samozřejmě jsem však četla i další knihy nad rámec těchhle. Začala jsem nějakým tím vánočním čtením, které jsem nestihla v prosinci. Nejprve to byly Příliš štědré Vánoce, s nimiž jsme se ale moc nepotkali. Připadalo mi to hrozně hloupé, překombinované a postavy byly na facku. Výrazně lepší byly Vánoce při svíčkách, které jsou paradoxně mnohem spíš společenským románem než romantikou a já jsem si je mimořádně užila. Poslední svátečně laděnou knihou byly Vánoce v rytířském sídle, což je hodně sladká, ale vlastně překvapivě realistická romantika. A pak už bylo načase změnit žánr. Jako spíše odpočinkovější čtení jsem si vzala romantiku ze střední Následuj mě tiše, v níž autorka otevírá i komplikovaná témata, ale není to chodící deprese. Poslechla jsem si první díl Zlaté grai, jelikož se blíží vydání závěrečného dílu a já si chci tři předchozí připomenout. Audio podoba byla dobře namluvená a překvapilo mě, jak dobře si knížku i po těch pěti letech, co jsem ji četla prvně, pamatuju. S románem Dny našeho života jsem si udělala exkurzi do současného Ruska a toho, jak je tady vnímána queer komunita. První velkým románem dvacátého století se stal Kdo chytá v žitě, který jsem prvně četla před asi osmi lety, ale takhle na druhé čtení mi sedl víc. Částečně k tomu určitě přispěla i diskuze s dalšími čtenáři, protože člověk díky tomu odhalí jeho skryté hloubky. A měsíc jsem zakončila politickou fantasy Navola, která je rozhodně náročnějším čtením, ale stojí za to se do ní ponořit.
O jednotlivých knížkách klasicky mluvím i ve videu, takže na něj můžete mrknout.
Žádné komentáře:
Okomentovat