Další měsíc uplynul jako voda a divadelní sezóna se konečně zdárně blíží svému konci. Ještě než vypuknou prázdniny, náš však čeká pár posledních premiér, tak snad všechny dobře dopadnou. Pojďme se nicméně radši mrknout, jaký vlastně byl můj květen.
Technicky vzato jsem se z pobytu v Británii vrátila až ráno 2. května, ale už jsem tuhle dovču zmiňovala v rámci dubna, takže to tak nechme. Žádné další cestovatelské plány jsem neměla a vzhledem k blížícímu se konci sezóny už můžou počkat na léto. Volný čas jsem tak trávila klasicky buď doma, nebo na procházkách, trochou sportu a trochou setkání s přáteli. Nenechala jsem si uniknout jenom Open House, který se v Praze jako každoročně konal. Letos jsem navštívila Ministerstvo pro místní rozvoj a Dům zahraniční spolupráce. Měla jsem v plánu i nějaké další objekty, ale fronty před nimi mě nakonec odradily.
Kde jsem ale rozhodně nemohla chybět, byl Svět knihy. Původně jsem plánovala návštěvu na dva dny, ale nakonec z toho byly tři. Ve čtvrtek jsem šla na otvíračku stanu Alchemised, takže jsem se pak rovnou zdržela na nějaké ty besedy a nechala si podepsat knížky, v pátek jsem vyrazila čistě na nákupy a odpolední program a v sobotu se ke mně připojila i mamka, takže jsme si veletrh užily ve dvou. Bylo to tradičně skvělé a já jsem si akci užila na maximum, takže už teď se těším na příští rok. Pokud byste chtěli načerpat trochu atmosféry, připravila jsem pro vás video. A když už jsme u těch knižních akcí, nechyběla jsem ani na květnovém setkání klubu Načteno, které bylo tentokrát vcelku komorní, ale výborné.
Jak rostou venkovní teploty, postupně klesá moje chuť trávit čas v divadle, ale neznamená to, že bych do něj nechodila vůbec. Začátkem měsíce jsem vyrazila na fantastický muzikál Pět let zpět do Hybernie, který můžu maximálně doporučit, stojí za to. Další dvě inscenace pak byly pracovní, jelikož jsme v květnu měli dvě premiéry, shodou okolností obě dramatizace literárních děl. Napřed to bylo Jak se stát jiným, které je neuvěřitelné a musíte ho vidět, potom Hříšní lidé města pražského, což je o něco větší mainstream, ale chytře a vtipně udělaný, takže za návštěvu určitě stojí. A po dlouhé době jsem taky stála na jevišti, protože se nám povedlo dozkoušet naši novou hru Sestry a představit ji prvním divákům. První reakce byly milé, reprízy chystáme na podzim.
Divadlu jsem moc nedala, ale hned dvakrát jsem vyrazila do kina. Nejdřív na snímek Drama, který byl v mnohém velmi americký, ale nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Potom na Ďábel nosí Pradu 2 a byla jsem mile překvapená. Neměla jsem od filmu žádná velká očekávání a vlastně to bylo hrozně fajn. Krom toho jsem si pustila i snímek Inception, který byl vážně dobrý. Přiznávám, že Nolanovým filmům přicházím na chuť, a nevím, proč mě tak dlouho míjely. A došlo taky na seriály. Rozhodně jsem si nemohla nechat ujít první sérii Off-Campus a miluju to! Ano, od knihy se to docela liší, ale má to neuvěřitelnou atmosféru a je to hrozně milé a hřejivé. A jelikož jsem v tomhle duchu chtěla pokračovat, dopřála jsem si ještě rewatching první série Srdcerváčů. Kupodivu došlo i na jednu reality show / soutěž, protože jsem zkoukla druhou řadu Squid Game: The Challenge.
A pojďme na čtení. Zvládla jsem celkem dvanáct knih, z toho tři na posudek. Měsíc jsem zahájila recenzním výtiskem knihy Cesta za štěstím, což je v podstatě něco na pomezí pamětí a cestopisu a autorka v knize popisuje svůj život v emigraci. Nebylo to špatné, ale ani mě to vyloženě neohromilo. Následovali Osamělí hrdinové, což je víceméně odborná kniha o tom, jak z nás dnešní společnost vychovává silné individualisty a k čemu to může vést. Mimořádně zajímavé čtení ponoukající k zamyšlení. V rámci Načtena byla tento měsíc Paní Dallawayová, kterou jsem si poslechla jako audioknihu a zamilovala si ji, protože je to neskutečně napsané a navíc i fantasticky namluvené. V rámci bookclubu jsme četli dystopii Já, která nikdy nepoznala muže, která je sice skvěle napsaná a zpracovává zajímavá témata, ale přesto byla podivně neuspokojivá. Druhou audioknihou měsíce bylo Terezko, vrať se!, což je kniha pojednávající o střelbě na Filosofické fakultě UK očima matky jedné ze zraněných. Je to extrémně silné a bolavé čtení, které není snadné strávit. Konečně jsem dočetla dubnovou losovačku, což byl Milenec lady Chatterleyové. S touhle knihou jsme se nepotkaly ani v nejmenším, a i když objektivně chápu, proč je slavná, k mým oblíbeným se nezařadí. Dostala jsem se také ke čtvrtému dílu Zaklínačské ságy Čas opovržení, který mě hodně bavil, takže doufám, že na pátý díl dojde co nejdřív. Poslední recenzní výtisk měsíce byla Emilie a 121. patro, což je vcelku milá dětská kniha o kouzelném vílím lese s krásnými ilustracemi. A závěr měsíce patřil květnové losovačce, což je kniha Zpověď dítěte svého věku. Je to klasika, která je dost spojená s dobou svého vzniku, ale překvapilo mě, jak dobře se mi to nakonec četlo.
A kdybyste si o knížkách radši něco poslechli, natočila jsem pochopitelně i video.
Žádné komentáře:
Okomentovat