Březen se obvykle označuje za měsíc čtenářů a já ho mám spojený s jarem. Příroda se totiž po zimě opět pomalu probouzí k životu, sluníčko začíná příjemně hřát a člověka to láká ven na procházku. Nebo alespoň někam do parku s dobrou kávou a něčím na čtení. Počasí sice ještě pořád dokáže potrápit trochou mrazu nebo nepříjemným deštěm a větrem, ale je jasné, že brzy přijdou slunečné dny, oteplí se a sedět doma bude skoro hřích. Předjaří zkrátka nahradí nefalšované jaro.
V březnu jsem nakonec stihla devět knih, což považuju docela za úspěch. Tím spíš, že některé z nich byly trochu objemnější a jiné zase náročnější na čtení, takže jsem se jimi prokousávala delší než obvyklou dobu. Většinou zvládnu knížku za tři čtyři dny, tentokrát mi čtení zabralo i více než týden, což je u mě situace značně nestandardní. A nezůstalo jenom u čtení, pochopitelně jsem neodolala ani dalším kulturním zážitkům. Takže pro vás mám zase pár divadelních tipů. :)
Zkraje měsíce jsem se vypravila do Divadla Radka Brzobohatého na muzikál Cyrano. Šlo v podstatě o impulzivní rozhodnutí, protože jsem tuhle inscenaci měla v hledáčku už delší dobu a teď se zrovna hrála. Rozhodně je to představení velmi zábavné, ke kterému sice mám výhrady, ale to neznamená, že by se mi nelíbilo. Jen pár dní nato za mnou přijela mamka a společně jsme zašly na Souborné dílo Williama Shakespeara ve 120 minutách. Pokud máte tohoto klasického anglického barda rádi, pak byste na představení měli zajít už jen z principu, velmi neotřelým způsobem totiž seznamuje s jeho kompletním dílem. Na začátku března do Prahy také zavítal Michael Flatley se svým tanečním souborem a show Lord of the Dance. Irská hudba i tanec jsou mi sympatické, ráda bych se je někdy naučila. A koukat se na naprosto synchronizovanou skupinu tanečníků, kteří navrch pohybem ještě vyjadřují příběh, to byl neopakovatelný zážitek. Protože mě baví chodit do divadla na novinky a začátek měsíce byl spíše ve znamení stálic divadelního programu, zavítala jsem do Hudebního divadla Karlín na Legendu jménem Holmes. Muzikál je inspirovaný životem Arthura Conana Doyla a dobrodružstvím jeho slavného Sherlocka Holmese. Mělo to své mouchy, ale rozhodně to nebylo špatné. Na muzikálové vlně jsem ještě pokračovala, protože před koncem měsíce jsem zašla do Kalichu na Krysaře. Viděla jsem ho už podruhé a užila si ho úplně stejně jako poprvé, tím spíš, že jsem měla možnost vidět jiné alternace. No a tím posledním, na co jsem v březnu zašla, byly Dopisy Olze, inscenace postavená na dopisech Václava Havla z vězení. Po inscenační stránce bych měla výhrady, textově a obsahově se mi ovšem tohle představení líbilo.
Protože jsem si řekla, že chci zajít aspoň jednou měsíčně taky do kina, plánovala jsem tenhle slib sama sobě splnit. A v březnu to ani nebyl takový problém, protože do kin šel film Skleněný pokoj natočený podle stejnojmenné knihy Simona Mawera. Příběhově to jistě mohlo být lepší, výtvarně je ovšem film provedený krásně, práce s kamerou je úžasná a užila jsem si záběry na vilu Tugendhat. :)
A ještě jeden čtenářsko-společenský zážitek. V březnu se konal první sraz Humbook blogerů, který jsem si rozhodně nemohla nechat ujít. V jeho rámci jsme se naučili, jak psát Storki, zasoutěžili jsme si v literární verzi oblíbeného pub kvízu (a skoro vyhráli) a především jsem se seznámila se spoustou zajímavých lidí. Doufám, že v budoucnu bude nějaký další sraz, kterého bych se mohla zúčastnit.
A teď už ke knihám, které jsem tenhle měsíc přečetla. Březen jsem zahájila pokračováním série o Laře Jean PS: Stále tě miluju. Asi to bylo o trochu lepší, než první díl, ale série si mě přesto úplně nezískala. Následoval krátký román o hříších minulosti, které nás vždycky dostihnou, a nemožnosti objektivně posoudit něčí vinu Předčítač. Sáhla jsem také po jedné odborné publikaci - Svět ve slovech -, která velmi čtivou formou poukazuje na provázanost dějin a literatury. Následovala nenáročná romantika Zkrátka se zamilujte, která se bohužel nakonec stala tím nejhorším, co jsem za dlouhou dobu četla. Chuť jsem si naštěstí spravila sedmým dílem Harryho Pottera, kde mladý čaroděj pátrá po relikviích smrti. Pak přišla na řadu ještě jednou Lara Jean a závěrečný díl Navždy s láskou Lara Jean, který je z mého pohledu naprosto zbytečnou knihou bez nosného příběhu. Trochu jsem si rozšířila obzory o Sherlocku Holmesovi jeho prvním případem Studie v šarlatové a zjistila, že ho vlastně vůbec nemám ráda. Ale nevylučuju, že si v budoucnou nějakou další knihu o něm přečtu. Pak jsem si dopřála ještě jednu romantiku a sice první díl ze série Hledání - Hledání vytouženého dne. No a závěr měsíce patřil březnové knize Čtenářského klubu Martinusu s názvem Neříkej, že nemáme nic, což byl rozhodně velmi neotřelý literární zážitek.
Pokud vás zajímá, co si o jednotlivých knihách myslím, můžete si přečíst recenze nebo se podívat na video, kde jsem se o nich podrobněji rozpovídala. :)
Žádné komentáře:
Okomentovat