Rok 2025 jsem odstartovala celkem příjemně, protože přestože leden byl poměrně akční, měla jsem dost času na sebe, čtení a další koníčky. Tak uvidíme, jestli se i zbytek roku ponese v podobném duchu, protože vychutnávat si zážitky všeho druhu je vždycky moc fajn. :)
Po skoro půl roce jsem zase vyrazila někam do zahraničí. Vzhledem k tomu, že od léta jsem nikde nebyla, byl nejvyšší čas to změnit. A jelikož se mi podařilo sehnat levné letenky do Španělska, mým cílem se stala Sevilla. Město je to nesmírně živé, studentské a s tak neuvěřitelnou atmosférou, že vás dokonale pohltí. Pokud byste chtěli zkusit trochu té atmosféry načerpat, mám pro vás video a samozřejmě i článek s nějakými těmi tipy.
Dlouho jsme nic nepodnikli ani s naší divadelní partou, takže jsme v lednu vyrazili k Tachovu na chatu. Perfektně nám vyšlo počasí, takže jsme si udělali krátký výlet po okolí, jelikož lesy v blízkosti nabízí docela bohaté turistické vyžití. Jinak to byla spousta kecání a deskovek u zapáleného krbu a jednoduše pohodová atmosféra. A při zpáteční cestě do Prahy následovala ještě zastávka v Plzni, kde jsme si prošli místní zoo, která je překvapivě rozlehlá a i v zimě má návštěvníkovi co nabídnout.
Jinak už byl prostor jenom na procházky po Praze, ať už do mojí milované Stromovky nebo po různu podél řeky nebo po Vinohradech.
Zatímco v prosinci jsem divadlu moc nedala, v lednu jsem si to bohatě vynahradila. Začala jsem Pýchou a předsudkem ve Stavovském divadle, která měla v lednu derniéru. Viděla jsem ji už podruhé a musím říct, že takhle s odstupem mě to vlastně bavilo mnohem víc než napoprvé, což možná trochu souvisí i s menším prostorem Stavovského divadla, který inscenaci rozhodně prospěl. Opět do Národního, tentokrát na Novou scénu, jsem vyrazila na novinku 100 songů, kterou vřele doporučuju. Ano, je to specifické, ale překvapivě hluboké a rozhodně to stojí za vidění. Dva víkendy po sobě jsem vyrazila také na muzikál do Plzně. Nejdřív na Jesus Christ Superstar, který mě svým pojetím nadchl, a přestože tenhle muzikál nepatří k mým nejoblíbenějším, na tuhle inscenaci bych klidně vyrazila ještě jednou. A potom to bylo na mého milovaného Draculu, kterého si v Plzni pojali po svém a dost odlišně od různých pražských nastudování, ale přesto naprosto fenomenálně. Na úplný závěr měsíce jsem potom zašla do Dlouhé na Teorému, což je další extrémně specifická věc, která zaujme především silnou vizualitou a atmosférou. Není to pro každého, ale když se správně naladíte, může se vám to líbit.
Co se týče filmů a seriálů, vlastně to byla docela bída. V rámci movie clubu jsem zkoukla Source Code, který mě překvapivě hodně bavil, přestože k mému obvyklému žánru to má hodně daleko. Na Netflixu jsem objevila už starší seriál Za oponou, což jsou krátké epizodky z divadelního zákulisí, má to nádech satiry a absurdity, a v něčem je to úplně pitomé, ale stejně je to zábava. A koukla jsem se taky na divadelní záznam muzikálu Pride and Prejudice, který má v něčem až lehce parodický nádech, ale navzdory tomu mě to vlastně hrozně bavilo.
Pokud jde o čtení, celkem jsem zvládla 10 knížek, které měly dohromady 3 231 stran. Jedno z toho byl rukopis na posudek, který mě bavil a k vydání jsem ho doporučila, ale jestli vyjde nebo ne, zatím netuším. Měsíc jsem každopádně zahájila audioknihou V pasti pohlaví o historii feminismu u nás, což bylo velmi poutavé, byť trochu k naštvání. Následovalo Národní opruzení, které jsem chtěla číst hlavně kvůli adventnímu kalendáři u Zoe. Ve výsledku to nebylo zlé, ale ani mě to nijak zvlášť nenadchlo. Pustila jsem se také do druhého dílu série o knihovně pana Lemoncella, tentokrát Olympiáda v knihovně pana Lemoncella. Byla to příjemná oddechovka, ale první díl mě bavil víc. Přečetla jsem si taky dobře hodnocenou Odvahu, která mě ale nijak nenadchla, přestože potenciál tu byl. V rámci book clubu jsme tentokrát četli young adult fantasy inspirovanou slovanskou mytologií This Fatal Kiss, což se nečetlo špatně, ale taky nemůžu říct, že by to byl nějaký zázrak. Chuť jsem si zlepšila s Martou, napřed románem Marta v roce vetřelce a následně i velmi volným pokračováním Marta děti nechce. Obojí můžu doporučit, protože autorka tu otevírá řadu důležitých témat. Zvládla jsem taky konečně dočíst Pěnu dní, což je extrémně bizarní vyprávění, které mě ale vlastně navzdory tomu bavilo. Měsíc jsem potom ukončila romantikou Kavárna v Kodani, což byl rereading a i napodruhé jsem si knihu užila.
Pokud byste chtěli slyšet, jak o knížkách povídám, pochopitelně pro vás mám i video.
To je knih. :-o
OdpovědětVymazat