Fantasy svět, v němž vedle sebe žijí lidé a nestvůry všeho druhu, vše se zdá naprosto temné a beznadějné a jednotliví hrdinové pouze přežívají, ale nežijí. Navíc životní podmínky jsou všeobecně velmi špatné, takže je lepší přestat doufat v jakoukoliv změnu či štěstí. Tenhle svět je pro lidi jednoduše živoucím peklem, do nějž by bylo lepší se nenarodit.
Nala je poslední svého druh, darkíla, Dcera hvězd, smrtící bojovnice stvořená bohy, aby se prala za jejich spravedlivou věc. Ve velké Ztracené válce však došlo k porážce lidstva i jeho božských ochránců. Moci se ujali groni a yrloci, démonické zrůdy bez špetky soucitu, kteří zbývající lidstvo vykořisťují. Řada kouzelných ras byla zcela vyhubena, mezi nimi i darkíly. Nala zůstala osamocena, skrývá se a snaží se zapadnout mezi lidi, i když se jí to tak úplně nedaří.
Darkíla se uchýlila do odlehlé vesnice a žila tady několik let relativně v klidu. Pak se však začala objevovat všemožná monstra a ne tak docela lidské bytosti. V zemi se očividně něco děje. Nala tu změnu velmi dobře cítí. Možná je nejvyšší čas, aby se konečně přestala schovávat a vyšla na světlo. Zvlášť když se před ní rýsuje naděje, že možná přeci jen nezůstala na světě jedinou a poslední darkílou.
Nový román Michaely Burdové slibuje v anotaci příběh o "ztrátě, odvaze, nenávisti a smrti, ale také o síle přátelství, hledání sama sebe a o strachu z toho, kým by se člověk mohl stát", očekávat, že všechny tyto sliby dojdou naplnění, by však bylo příliš optimistické. Zásadní slabinou románu je absence jakékoliv nosné zápletky. V příběhu se toho sice děje poměrně hodně, čtenář však postrádá jakýkoliv smysl. Románem se míhá řada postav, ale schází jim jednotný cíl. Ke čtenáři se sice dostává spousta torzovitých informací, z nich si však jen velmi těžko poskládá celkový obrázek. Zdá se, že autorka stvořila samostatný svět, který poměrně dobře funguje, ovšem zapomněla své hrdiny vybavit důvodem, proč v něm žít, případně se proti němu bouřit.
Hned v úvodu se čtenář ocitá v jakémsi podivném fantazijním světě, kde se to hemží příšerami všeho druhu. Autorka má nesmírně bohatou fantazii a vytváří ohromné množství velmi bizarních tvorů, je však otázkou, jestli jsou všichni pro příběh potřební. Občas se zdá, že autorka prostě chtěla stvořit co nejoriginálnější místo, v němž se nic nepodobá naší žité realitě, spousta nových názvů a jmen však čtenáři po čase začne splývat a jednotlivá popisovaná zvířata a démoni se pro něj stanou snadno zaměnitelnými.
Román je nabitý akcí, ta však místy působí poněkud samoúčelně. U bojových scén navíc vyvstává také problém s pravděpodobností. Všechny postavy se v nich vyznačují téměř nadlidskou silou, s níž se dokážou vzepnout k útoku, přestože melou z posledního. A pokud už skutečně nemůžou, objeví se nějaký zázračný deus ex machina, který jim z problémů pomůže. Když k tomu dojde jednou, dá se to snést, když se to však pravidelně opakuje, čtenář už pouze čeká, jaká další nepravděpodobnost vytáhne hrdiny z problémů tentokrát.
Kniha by si rozhodně zasloužila pečlivější redakční práci. V textu se vyskytuje řada vycpávkových scén a prázdných dialogů, které nejsou pro příběh podstatné, krom toho se však v textu nachází také překlepy, hrubky a nesprávné slovní či slovesné tvary. Autorka píše poměrně čtivě, zejména akční scény rychle ubíhají. První třetina knihy je však dost rozvláčná a působí zbytečně, protože se v ní nic zásadního neděje.
Dcera hvězd nepostrádá nápad, postrádá však zápletku. Teprve na konci knihy se čtenář dozvídá, za co či proti čemu postavy vlastně bojují. Do té doby se sice objevuje spousta zmatečných náznaků, ty však netvoří konzistentní celek. Čtenář tak bolestně postrádá nějaký hlubší smysl všeho dění či alespoň pořádnou motivaci postav. Ano, mají cíle, kterých chtějí dosáhnout, ale proč? To zůstává ve hvězdách. Dcera hvězd je tedy ve výsledku průměrnou fantasy se zajímavým nápadem, ale nevyužitým potenciálem.
Žádné komentáře:
Okomentovat