Pro nikoho z vás, kdo náš blog navštěvujete, nemůže být tajemství, že zbožňuju čtení. Ovšem zasvětit svůj život knihám je možná ušlechtilé, ale poněkud monotematické. Nebudu popírat, že mám i jiné koníčky, než právě čtení. Jedním z nich je divadlo. :)
Je to už hodně dávno, co jsem navštívila divadlo poprvé. Byla jsem ještě malá holka a mám pocit, že jsem s mamkou byla na nějakém koncertě Dády. Potom přišla povinná školní docházka a spolu s ní návštěva nedělních pohádek a později dokonce vystupování v dětském divadelním souboru. Říkali jsme si Dětská divadelní školička, vedl nás starý matador ochotnického spolku našeho malého městečka a, co si budeme nalhávat, nestáli jsme za nic. Snad ještě horší než soubor však byly samy hry, které jsme měli inscenovat. Jeden z našich vedoucích nám je psal přímo na tělo, i když výsledek dopadal dost bídně. A ještě jeden zásadní problém - náš soubor měl drtivou převahu děvčat. A těch pár kluků... to snad nestálo ani za řeč.
Hrát jsem přestala s nástupem na osmileté gymnázium. Částečně za to mohla moje lenost, částečně nedostatek času. Přestože jsem však přestala na prknech, která znamenají svět, vystupovat, moje vášeň pro divadlo neopadla. Pořád jsem do něj chodila, ale pohádky byly vystřídány muzikály. Čímž se zrodila láska na celý život.
Spousta lidí považuje muzikál za pokleslý žánr, za nějž nestojí za to vyhazovat peníze. A přestože takových kousků se skutečně najdou mraky, vždycky se dají objevit skvosty. Tím nechci říct, že by všechny byly bez chyby, jen jsou některé lepší a jiné horší. A navíc je i hodnocení divadelního představení velmi subjektivní. Přes řadu objektivních faktorů, které se dají ovlivnit, nikdy se nic nebude líbit všem. Někdo prostě muzikály rád nemá a nic se na tom nezmění, ani kdybyste ho do divadla tahali víkend co víkend.
První muzikál, který jsem navštívila, byla Kleopatra v pražském divadle Broadway. Bylo to v roce 2006, v té době šlo o obnovenou premiéru a znamenalo to pro mě neskutečný zážitek. Od té doby jsem začala pomalu a nenápadně zpracovávat rodiče, abychom do divadla jezdili častěji. Ne vždy byly moje prosby vyslyšeny, ale přesto jsem s rodinou zhlédla ještě pěkných pár představení.
Další fáze mé divadelní lásky přišla ve chvíli, kdy jsem přešla s nižšího gymnázia na vyšší. Naše škola měla Klub mladého diváka - za pár korun jste mohli navštívit šest divadelních představení v Praze. Výběr byl sice na našich profesorkách, ale zdá se mi, že nikdy nesáhly vedle. Právě tehdy jsem v sobě objevila vášeň pro činohru. I tady platí, že najdete lepší i horší představení. Člověk si musí umět vybrat. Navíc ne každá hra každému sedne. Mojí první činohrou, nepočítám-li pohádky z dětských let, byla Anna Karenina v pražském divadle ABC. Představení mě tehdy tak uchvátilo, že jsem se rozhodla přečíst si Tolstého román. Spousta lidí mě tehdy považovalo za blázna - kdo čte tak tlustou bichli v šestnácti? - ale nelituju, že jsem se do toho dala. Knížka dodnes patří k mým oblíbeným.
Později během vysokoškolských studií v Praze jsem začala do divadla chodit pravidelně podle svých časových a finančních možností. Kdo by odolal, když má najednou tolik různých divadel doslova za rohem? A časem jsem se dostala k divadlu ještě blíž - když jsem byla v posledním ročníku na bakaláři, nastoupila jsem do divadla ABC jako uvaděčka. Strávila jsem tam nakonec čtyři roky a byla to pro mě cenná zkušenost, na kterou budu vždycky ráda vzpomínat.
A vrchol mé divadelní lásky? Moje studium na DAMU. Tahle škola byla mým snem už od gymnaziálních studií, nicméně po maturitě jsem skončila na FF UK. Po bakaláři jsem ale usoudila, že bych si měla taky plnit svoje sny a studium na divadelní škole mezi ně rozhodně patřilo. Podala jsem si tedy přihlášku a vzali mě. Vystudovala jsem tady Teorii a kritiku a díky studiu jsem se mimo jiné dostala i do divadla k přípravě inscenace. A vlastně pořád k divadlu tak trochu přičuchávám. Není to sice tak moc, jak bych si přála, ale věřím, že i to se časem změní. Protože divadlo není ani tak koníček, je to spíš životní styl. A především neutuchající vášeň.
